Úterý 10. prosince 2019, svátek má Julie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 10. prosince 2019 Julie

Pořád si připadám jako malý blbý kluk, říká čerstvý šedesátník Rychlík

  10:11aktualizováno  10:11
Před měsícem se přehoupl přes šedesátku. Pořádnou oslavu ale brněnský divadelní režisér a dokumentarista Břetislav Rychlík uspořádal až minulý víkend. Na chalupu na Horňácku sezval všechny kolegy, rodinu a přátele. „Dalo mi zabrat, jen abych sehnal dost vína,“ usmívá se jeden z brněnských zakladatelů Občanského fóra.

Břetislav Rychlík hrál v brněnském HaDivadle a učil na JAMU. V posledních letech se ale věnuje převážně filmové dokumentární tvorbě, natočil více než 60 snímků. S manželkou Monikou má dvě dcery – Julianu a Apolenu. | foto: Patrik Uhlíř, MAFRA

Znamená pro vás šedesátka něco speciálního?
Na jaře jsem byl s Michaelem Kocábem na Ukrajině. Chodili jsme po Kyjevě a říkali si, že si pořád připadáme jako kluci – já jako avantgardista divadelník a on jako rocker. Samozřejmě že jsou tady choroby, umírají kolem mě lidi. Ale asi bych si to musel napsat, namalovat, abych si to uvědomil. Je pravda, že se mi to mihlo hlavou. Narodil jsem se po půlnoci. Letos jsem před tou půlnocí seděl, zrovna končily Horňácké slavnosti. Byl jsem celý od bláta, protože v neděli hrozně pršelo a já jsem v Kuželově uklouzl. Najednou jsem si řekl: Tak mám šede. Nerad bilancuju, ale připadal jsem si tak nějak adekvátně. Zaválený, celý od bláta, měl jsem roztrhlé gatě. Všechno bylo v pořádku, byl jsem jako ten malý blbý kluk.

Na čem teď pracujete?
Zrovna v Praze dotáčím další díl seriálu GEN se svým přítelem chartistou Danielem Kroupou. Mám ho rád a vážím si ho. Měli jsme několik návrhů i jiných jmen. Ale nakonec jsme zvolili jeho, mohl by říct několik ostrých slov k současné situaci. S jeho syny navíc spolupracuju v Paměti národa. 

Bydlíte v Brně, chatu máte na Horňácku. Takže do Prahy jenom pracovně?
Ale to ne, máme tam malý byt. Teď jsem se šel podívat na výstavu ke sto letům českého trampingu. Vzal jsem dceru a vnučku. Já nejsem žádný tramp, ale zajímá mě to. Fungují u mě takové věci jako vztah k přírodě nebo toulání se krajinou a láska k horám. Za trampa bych se považovat nemohl, ale myslím si, že bych mezi ně zapadl. Když komunisté zakázali skauting, tak jsem se krátce k trampingu uchýlil.

Břetislav Rychlík (60)

  • herec, scenárista, režisér a vysokoškolský pedagog
  • narodil se v Uherském Hradišti
  • debutoval v 70. letech ve Slováckém divadle, později hrál v brněnském HaDivadle a učí na JAMU
  • v posledních letech se věnuje převážně filmové dokumentární tvorbě
  • hrál například ve filmech Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo Poslední

Skauting zakázali, když jste byl na začátku puberty...
Bylo mi dvanáct. Skautem jsem se stal v roce 1968, protože i můj otec byl skaut. Prožil jsem tam dvě naprosto mimořádná léta. I s tím hořkým koncem. Skauting byl v nevoli třikrát. Poprvé ho zakázali nacisti a dvakrát komunisti. A to je moje odpověď na řeči, že se komunismus nesmí s nacismem srovnávat. Musí se srovnávat, protože to mělo úplně stejné kořeny. Včetně koncentračních táborů a gulagů a zákazů jakéhokoli projevu svobody. Bohužel zákaz přišel v takovém citlivém období. Prožíval jsem to hodně, protože skauting nám dával velký řád a smysl života.

Snad jste předtím nevyváděl lotroviny?
Denně jsme se domlouvali, kde se s klukama pobijeme. Každý den se chystaly nějaké bitky. Stylizované! Prali jsme se jako indiáni, banditi, partyzáni, Němci, husiti, křižáci. Bylo to velmi promyšlené, já jsem byl velký ideolog rvaček. Moc jsem se rvát neuměl, ale zapojil jsem se vždycky. Ale na světě je to tak, že pánbůh ta děcka asi chrání. Vždyť jinak bychom byli už dávno mrtví.

To bylo tak drsné?
My jsme po sobě stříleli i šípy s hřebíky, které rozjel vlak na kolejích. Další bitvy jsme dělali na vorech na slepých ramenech Moravy a v březnu jsme se házeli do vody. Nebo jsme jako lovci mamutů v únoru nazí jen v králičích kožkách opékali v parku maso, které jsme šlohli mamince z kuchyně. Byla to svíčková, která měla být v neděli k obědu. A ono se to pak nedalo žrát, protože jsme to opékali jenom na ohni. Zkrátka skauting přišel v pravou chvíli a řekl bych, že zachránil mnohé dětské životy. (smích) Nakonec i v tom smyslu, že mnohé uchránil od vstupu do komunistické strany.

Jak jste se dostal z horňáckého bitevního pole do Brna?
Musel jsem tam jít, nic jiného mi nezbylo. Já jsem v té době Brno nesnášel, ale ještě před maturitou jsem tam utekl z domu kvůli dlouhým vlasům. V roce 1977 bylo proti máničkám úplné běsnění. Strávil jsem v Brně týden, otec mě tu našel, dodnes nechápu jak. Na jeho žádost jsem se vrátil. A taky jsem už umíral hlady. Pak jsem sem šel na techniku, ale utekl jsem hned, jak mi dali modrou knížku. A definitivně jsem se vrátil až skrz HaDivadlo. A jsem tu rád. Je to město na míru člověka. Sic má maloměstské rysy.

Technice jste nedal šanci. Věděl jste hned, že film a divadlo budou vaším osudem?
Divadlo s mou povahou nejde dělat pořád. Je vášnivé. Máte to jako se vztahem. Člověk do toho dává strašně moc, úplně vás to stravuje, hodně to s vámi cvičí – zvlášť ta existencionální dramata. Po letech, kdy jsem jenom točil dokumenty, jsem se k světu divadla pokorně vrátil. Je to jako s láskou, to vás nepřejde.

Z divadla jste ale odešel v roce 1996. Zahrajete si ještě někdy?
Ne, hrát už asi nebudu. Zabalil jsem to před 22 lety. Jsou náhodné věci, v nichž se mihnu. Bohužel jsem se nechal ukecat do druhého dílu Dědictví. Měl sice výborný scénář, ale nechápu, proč se toho chopil Robert Sedláček, jehož z řady důvodů uznávám, ale je to muž bez smyslu pro humor. Úplně ten film zničil.

Vybavíte si, jaká role byla pro vás nejtěžší?
Dnes naposled! To jsem hrál sám, přes sto repríz. Hodinu a čtvrt dlouhý, těžký a odvážný text. Hrávali jsme to všude možně, na punkovém festivalu ve Chvaleticích i na folkových festivalech, třeba na Portě. Na mém vystoupení v pavilonu plzeňského výstaviště bylo tisíc lidí. A já sám! Šílené.

Spoustu her jste také režíroval. Když se ohlédnete, existuje dílo, do kterého už byste nešel?
To nejde, musíte si stát za svým, protože vždycky vás to stojí část vašeho života. Na některé věci se chystáte i dva tři roky, i když samotná režie trvá dva měsíce. Měl jsem spoustu otazníků nad Veselkou, kterou jsem dělal v Mahence. Ale to byly moje otazníky. Jen já vím, proč se to nepovedlo. Až pozdě mi došlo, že jsme měli dělat lektorský úvod před představením. Byla to mimořádně čestná prohra, psali v Divadelních novinách. (úsměv)

Měl jste i období, kdy vás lákala práce v přírodě. Po vzoru strýce jste chtěl být lesník. A trávil jste asi půl roku na kachní farmě...
Už na technice jsem nepracoval, ale užíval si život. Aby mě nezavřeli za příživnictví, jel jsem ke strýci na farmu, kde pracoval. Škrabal jsem tam hovna, vstával asi o půl páté ráno a jezdil autobusem do Bzence. Tam nás sbírali a přes Moravskou Saharu vezli k rybníku. Bylo to tam zajímavé. Ale když jsem vyvozil kolečka sraček, posbíral vajíčka, umyl je, zkontroloval a dal do líhně, bylo padla. Pak se pařilo na šatně. V úterý bývaly s máničkama z tehdejšího veselského undergroundového divadla Atrapy šílený spářky. Bavilo mě to.

Vrátím se ke skautu. Vídáte se ještě s oddílem?
S většinou z nich se stýkám celý život. Třeba Jiří Králík, dlouholetý šéf Letní filmové školy, nebo Laďa Salčák, novinář a herec. Když jsem v listopadu 1989 přijel do svého rodiště a přemlouval lidi, aby chtěli být svobodní, tak první, kdo se ke mně přidal, i když vůbec nevěděli, jak to dopadne, byli ti moji skauti.

Vy jste vůbec politicky a občansky aktivní. Vstoupíte někdy do politiky?
Cítím odpovědnost za to, kam se ta společnost hýbe, ale mám ověřené, že při své povaze bych nemohl být straník. Neumím intrikovat, porušovat některé zásady a nechtěl bych ztratit svou integritu. Myslím, že jsem cennější jako svobodný občan. I to divadlo a dokumenty se snažím dělat s občanskými, lidskými tématy.

Aktivní a angažovaná je i vaše dcera Apolena. Se Sašou Uhlovou stojí za dokumentem Hranice práce o profesích ohodnocených nízkou mzdou. Jak jste vnímal humbuk, který vyvolaly?
Kolem Apoleny je humbuk neustále – od chvíle, kdy dala Václavu Klausovi v Brně podepsat Lisabonskou smlouvu. Když přišla na FAMU, organizovala studentské stávky. Píše komentáře, chodí do televizních debat. Kolem ní se stále něco děje. Pořád vyvolává otazníky ve společnosti i u vlastní rodiny. (smích) Takže toto bylo jenom logické pokračování. Dává o sobě vědět. S tím filmem mě nadchlo, že udělala průlomovou věc v českém dokumentu. Sám se taky snažím dělat občansky angažované dokumenty, ale toto je něco jiného. Bez Saši by to samozřejmě nešlo, ale byl to průlom. Apka je nalevo, to respektuju plně. Žije si svým svérázným životem. Myslím, že kolem ní bude ještě velmi živo. Jde do toho vždy s plným nasazením a věci nenechává jen tak být.

Vy jste se účastnil výběrového řízení na ředitele brněnského Centra experimentálního divadla (CED), ale nevyšlo to. Proč?
Dosud jsem se k tomu nikde veřejně nevyjádřil. Trapas je, že jsme se nezúčastnili výběrového řízení na CED, ale jenom na řešení situace v Huse na provázku. CED v našem pojetí (City Evropa Dnes) jsme chtěli jako živou organizaci, zastřešující nezávislou kulturu v Brně s přesahem do střední Evropy. Oni ji ale chtěli zakonzervovat. Dobře. Chtěli to mít, tak to mají. Šance Brna přivézt sem evropský tým, který jsem dal dohromady – Kamila Polívková, Viktorie Knotková, Dušan Pařízek, Ivan Panteleev, Alize Zandwijk a další – tu byla a už se nezopakuje. Je mi líto lidí z HaDivadla. Jsou teď součástí vyprázdněné instituce. Z hlediska budoucnosti tohoto města se stalo něco, co není úplně šťastné. Necítím křivdu, chraň bůh, ale zaujalo mě, že studenti JAMU o výsledku debatovali a brali to jako zbabělý krok.

Zkusme ještě něco příjemnějšího. Když máte chalupu na Horňácku, jak to máte s folklorem?
Když je čas, tak na horňáckých akcích jsem. Někdy se stane, že jsem přefolklorovaný a různé události vypouštím. Ale k folklorním věcem jsem kritický. S jistým znepokojením sleduji vývoj. Trochu mě děsí ty estrády, ten načančaný folklorismus. Jsou ale naštěstí lidé, kteří to s mimořádným talentem drží.

Vidíte tu estrádu také na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici?
Tam mě děsí strnulé moderování. Poprvé, když jsem v roce 1987 moderoval Strážnici, tak jsem chtěl rozbít s vizionářem Jaromírem Nečasem všechno. To mě totiž baví, rozbíjet zajeté a usedlé zvyky. Vymyslel jsem tehdy, že se srazily dvě dechovky. Jedna fašanková, venkovská, a druhá pohřební. Já jsem byl v rakvi jako režisér. Měl jsem na sobě opravdový rokenrolový oblek, který jsem za pět litrů vína koupil od Vládi Mišíka. Vylezl jsem z té rakve, řekl jsem, že jsem režisér a moderátor tohoto pořadu. V černém obleku, bosky, v ponožkách jako mrtvola.

  • Nejčtenější

Výlet na hokej stál fanouška Komety dvanáct tisíc, debakl přitom neviděl

V drahý výlet za zhruba dvanáct tisíc korun se změnil nedělní výjezd fanouška brněnské Komety do Pardubic. Opakovaně se...

V brněnském bytě se našla mrtvola, kvůli chemikáliím nemohou místní domů

Policisté v Šámalově ulici v Brně evakuovali přes dvě desítky lidí z okolí bytu, v němž našli mrtvého muže a podezřelé...

Hrboly, díry, kanály na kopci. Lidé ve Znojmě si fotí zfušované chodníky

Když znojemská radnice oznámila investice do chodníků a silnic, místní se zaradovali. Po skončení prací však přišlo...

Premium

Charita odmítla zaplatit hrob pro uhořelé děti, peníze vybírali podruhé

Tři děti, které zahynuly loni při požáru domu, stále nemají důstojný hrob. To se teď změní díky lidem, kteří se na něj...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

VIDEO: Koně s Mikulášem na saních se splašili, srazili holčičku s mobilem

U vánočního stromu ve Velkých Bílovicích na Břeclavsku srazili ve středu vpodvečer osmiletou dívku koně, kteří táhli...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...

  • Další z rubriky

Kvůli výbušným látkám v brněnském bytě muselo v noci pryč dalších 50 lidí

Policisté museli v noci na úterý ze Šámalovy ulice v brněnských Židenicích evakuovat dalších pět desítek lidí. V jednom...

Hrboly, díry, kanály na kopci. Lidé ve Znojmě si fotí zfušované chodníky

Když znojemská radnice oznámila investice do chodníků a silnic, místní se zaradovali. Po skončení prací však přišlo...

Podvodník napodobil tchajwanský e-mail, firma mu poslala půl milionu

O téměř půl milionu korun připravil výrobní firmu z Hodonínska podvodník, který se vydával za tchajwanského obchodního...

Budil hněv i posměch, po smrti svérázný ochránce přírody dostal ocenění

Každý rok děkují správci národního parku Podyjí všem, kteří zvelebují zdejší krajinu. Oni sami, ale i veřejnost jim...

Najdete na iDNES.cz