Robert Knebl se stal nejlepším sociálním pracovníkem roku.

Robert Knebl se stal nejlepším sociálním pracovníkem roku. | foto: Archiv Roberta Knebla

Člověk musí mít svoje klienty rád, říká nejlepší sociální pracovník

  • 1
Nejlepším sociálním pracovníkem v zemi je od 4. prosince Robert Knebl ze Znojma. Říká, že člověk v jeho povolání musí mít klienty rád. Ve většině případů totiž svůj problém neumějí přímo pojmenovat a pokud už za odborníkem přijdou, nevyhledávají konkrétní pomoc. Chtějí pouze ukázat směr.

Ocenění Kneblovi udělila Asociace poskytovatelů sociálních služeb. „Jsem za ocenění velmi vděčný, je to výjimečná záležitost. Přestože jsem nedosáhl na cenu veřejnosti, tak jsem získal z odborného hlediska mnohonásobně větší ocenění,“ těší Knebla.

Nízkoprahových sociálních služeb je v republice asi pět stovek a v každé pracuje v průměru pět lidí.

„To je patnáct stovek lidí. A to nepočítám další sociální služby, jako jsou pečovatelská služba a stacionáře,“ přemítá muž, který ve Znojmě vede nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Klub Coolna. Nejdůležitější jsou pro něj klienti a také to, že má jeho práce smysl a hodnotu a vidí v ní výsledky.

Vás nominovala kolegyně. Vyzdvihla, že jste autentický, empatický a zároveň umíte udržet hranice a dovést klienty k efektivnímu řešení jejich problému. Jak se vám to četlo?
Je moc příjemné, že mě takto vidí druhý člověk a kolegyně. Na druhou stranu se na úspěchu jednotlivce vždy podílí celý tým, takže poděkování patří i tomu.

Jsou to, co popsala, vlastnosti, které má mít ideální sociální pracovník?
Ano, k tomu by měl mít komunikační a týmové dovednosti, emoční stabilitu, schopnost naslouchat, ale i neustále se rozvíjet a dělat si zpětnou vazbu, co jsem mohl s klientem nebo týmem udělat líp nebo jinak. Dost často si o tom večer popřemýšlím. A souvisí to s tím, jak se snažím projevovat a chovat. Vlastně mě baví, když můžu být příkladem, jak to může fungovat. Pro mě to je i vnitřní závazek vůči sobě, dělat praxi co nejlíp.

Robert Knebl

  • Žije ve Znojmě, kde šéfuje klubu Coolna. Prodlouženou rukou Coolny je maringotka, která slouží jako místo setkávání, kancelář i půjčovna.
  • Před deseti lety se stal Osobností roku nízkoprahových služeb v ČR v rámci ceny ČASovaná bota, kterou uděluje Česká asociace streetwork, a s týmem se umístil mezi nejlepšími třemi v ČR.
  • S projektem Maringotka se pak umístil v TOP 3 u kategorie Skokan roku (2012) a už dříve byl v TOP 3 v kategorii Tým roku.
  • Na začátku prosince vyhrál 1. místo v kategorii Sociální pracovník v Národní ceně Asociace poskytovatelů sociálních služeb.
  • Ministerstvo práce a sociálních věcí zase uděluje ocenění Gratias v kategorii Sociální pracovník roku, a i tady je v semifinále. Rozhodne se v březnu 2020.

Také lektorujete. Poznáte, že člověk není na tuhle práci vhodný, nebo se to dá sebevzděláváním dohnat?
Jestliže je někdo zatvrzelý, stagnující a neochotný vnímat zdravou kritiku, je to limitující. Limituje sám sebe i to, že může být lepším profesionálem. A k tomu nestačí jen znát zákon a přečíst knihy, ale i pochopit souvislosti. Někdy se stane, že je někdo ze začátku namotivovaný a akční, ale časem zjistí, že se jeho představy nenaplnily, protože není schopen se přizpůsobit zákonu nebo metodám práce. Nejlepší je zkrátka člověk, který ví, co dělá, a nejedná nahodile. Chová se profesionálně, je ochoten vidět potřeby klienta a je v oboru, který ho baví. Protože klient to pozná. Možná je to až vyšší meta. Ať klidně chodí „jen“ do práce, ale na klienty nekašle, má je svým způsobem rád a vidí v nich potenciál. Když to nevidím já, jak to může vidět ten klient, který si právě neví rady a motá se v nějaké nepříznivé situaci? Nutný předpoklad je sebevzdělání.

Když poptáváte kolegu, je výběr?
Před deseti lety se mi hlásilo na výběrové řízení dvacet lidí, z toho deset vysokoškoláků. Před pěti lety to bylo deset lidí, pak pět, dnes jeden až tři. Někdy se dva tři měsíce nikdo nepřihlásí. Spousta z nich nemá vzdělání v oboru. Zákon na to myslí, pro středoškoláky je možnost dodělat si rekvalifikační kurz.

Čím je ten pokles zájmu způsoben?
Obor je dlouhodobě podhodnocený. Lidé raději pracují za hranicemi, kde mají dvojnásobek platu. I provozní doba je náročnější, v nízkoprahových službách často odpoledne a večer. A spousta lidí vidí víc hodnotu peněz než rodiny, partnerství či smysluplné práce. Raději mají o dva tisíce víc měsíčně, než by dělali náročnou práci za méně peněz. Která ale dává smysl. Jde o nedoceněný obor, i co se prestiže týče.

Robert Knebl přebírá ocenění Sociální pracovník roku z rukou místostarostky...

Robert Knebl přebírá ocenění Sociální pracovník roku z rukou místostarostky Prahy 2 Alexandry Udženiji. (4. prosince 2019)

Kolik klientů v dnešní online době za vámi přijde osobně?
Osobní kontakt je zásadní a z neverbální komunikace leccos vyčtete. Zřídili jsme Facebook i Instagram, ale vždycky se snažíme domluvit, že se potkáme osobně a dořešíme to. Každý rok máme asi 200 uživatelů, ale jen asi deseti dáváme podporu aktivně jen na sítích. Především těm, co u nás byli na exkurzi, jsou ve výchovném ústavu, přestěhovali se.

Umějí svůj problém pojmenovat?
V 95 procentech ne. (směje se) Těch pár lidí, co přijde s konkrétní věcí, nevyhledává institucializovanou pomoc, nechtějí se někde zapisovat. Třeba přijdou skejťáci, že chtějí opravený skatepark a nevědí, jak na to, i to je nepříznivá situace. OK, naučíme je vypsat grant, komunikovat s městem a vyjednávat s firmami. Pracujeme s jedničkáři i průšviháři. Drtivá většina klientů má spoustu věcí, co mohou změnit, jen nevědí jak, co a proč. Mají pocit, že žijí život bez problémů, a přitom nevidí, do čeho se řítí či v čem už žijí a jaké to může mít důsledky.

Jak se dopracujete k podstatě?
Máme dvě formy. Ambulantní – klub, kam můžou přijít a mluvit o všem. Vyrážíme ale i do ulic, vyhledáváme mladé lidi u skateparku, obchoďáků, na nádraží. Alfou a omegou je vytvořit pocit důvěry. Ptám se, co si myslí o Znojmě, co by změnili, co je baví, jdu po silných stránkách jedince – a za chvíli jsme na jedné lodi. A najdeme cíl spolupráce.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Týdeník 5plus2 najdete každý pátek ve stojanech na obvyklých místech.

Jste první, kdo se ho takto zeptá?
Přesně tak. Popsala jste gró naší práce. Jsme velmi často první, kdo se ptá, nehodnotí. Nesoudí, nevychovává a není direktivní. Navíc jim nabídnu anonymitu. A najednou se bavíme o spoustě věcí, nadhazuju témata. Naši klienti si často neumí sami poradit, potřebují v něčem nakopnout. Mým cílem je, aby převzali stoprocentní zodpovědnost za svůj život a ideálně si poradili bez nás.

Pracujete s mladými lidmi od 11 do 26 let. Neuvažovali jste, že se posunete k menším dětem?
Už jsme to udělali, před deseti lety to bylo od patnácti let. Pak od třinácti a nyní od jedenácti. To, co jsme my řešili v patnácti, řeší oni ve dvanácti. Navíc jsou velmi zdatní ve virtuálním světě a spoustu věcí se dozvědí velmi rychle, někteří z nich bohužel jen po povrchu.

A jak se problémy mění v čase?
Nastoupila kyberšikana a s tím spojený sexting (rozesílání zpráv, fotografií či videí se sexuálním obsahem) a kybergrooming (navázání důvěrného vztahu na sítích a pak výzva k reálnému setkání, jehož cílem je sexuální nebo jiné zneužití), napadání profilů. Do budoucna je kyber prostor velkou neznámou a my odborníci se v tom musíme naučit chodit.

Nejsme už ale pozadu za dětmi?
V některých záležitostech ano. Už to bude doménou kolegů, kteří se s technikou v podstatě narodili. Ale neustále se snažíme na nové trendy reagovat. Jednu dobu to bylo třeba pití energetických nápojů, už jedenáctileté děti jich vypily dva až sedm denně, pak nespaly, byly nervózní a agresivní. Jeden začne a najednou je z toho vlna. Dřív se na takového jedince pohlíželo, že potřebuje pomoc, dnes že je frajer a chci to taky. Souvisí to s tím, že chtějí všechno a hned.