Štěpánová sice vyrůstala v Brně, do školy však chodila do tisícového Vranova. Právě tam na ni coby dítě ze všech stran poprvé dýchal jihomoravský folklor. Později ji začaly fascinovat i příběhy ukryté v krojích a jejich symbolice. Zájem ji přivedl také na Rožnovsko, kde navštěvovala skanzeny.
Když později začala pracovat na scénáři ke snímku Volklore, uvědomila si, že folklor nepatří jen do minulosti. „Došlo mi, že vedle toho tradičního existuje i digitální. Sociální sítě mají svůj vlastní jazyk, vlastní pravidla, vlastní slang. Je to kultura dnešní generace,“ vysvětluje koncept, na kterém svůj film postavila.
Během natáčení se přitom obávala reakcí lidí, pro něž je folklor součástí každodenního života. „Řešila jsem, co tomu budou říkat. Jestli je neovládne pocit, že si z tradic dělám legraci,“ přiznává. S negativními ohlasy se však zatím nesetkala. „Spíš podotýkají, že film potřebují vidět víckrát, protože se v něm děje strašně moc věcí,“ konstatuje.
Na festivalu v Karlových Varech ji překvapila skupina žen středního věku, které ji požádaly o společnou fotografii jako fanynky nového snímku. „To mě opravdu potěšilo. Přiznám se, že zrovna tuhle generaci bych jako své publikum úplně nečekala,“ usmívá se.
Nezvyklou kombinaci ze startu nechápali ani pedagogové
Volklore spojuje moravský folklor s jazykem sociálních sítí. Objevují se v něm prvky tiktokové estetiky, influencerský slovník i reklamní formáty. Právě nezvyklé propojení folkloru, internetového slangu a také současné vizuální kultury zpočátku budilo rozpaky i mezi jejími vyučujícími. „Dost profesorů mi nevěřilo, že to má smysl,“ vzpomíná Štěpánová.
Zlom přišel až po závěrečné projekci. „Teprve potom najednou říkali: Aha, ono to funguje. “ A dnes jí stejní lidé ke studentskému Oscarovi gratulují. „Přijde mi to vlastně docela vtipné. Ale chápu to, taková je prostě doba,“ podotýká.
Výsledky se Štěpánová dozvěděla při videohovoru se zástupci americké Akademie filmového umění a věd, na který se na pár minut odpojila z pracovní schůzky. Očekávala běžné oznámení pro všechny finalisty. Místo toho zůstala na hovoru jen s jednou další soutěžící a přišla zpráva, která jí mění život. „Myslela jsem, že si z nás dělají legraci. S druhou finalistkou jsme na sebe jen koukaly a vůbec jsme tomu nevěřily,“ vzpomíná.
Studentský Oscar pro český film. Volklore míří i do boje o hlavní cenu |
Po skončení hovoru se vrátila zpět na schůzku, které se účastnil také její otec. „Řekla jsem mu, že jsem dostala Oscara. A pak jsem se rozbrečela,“ popisuje. „Normálně moc neprojevuju emoce, ale tady jsem vlastně brečela a smála zároveň a nevěděla, co dělat,“ ještě teď nevěřícně kroutí hlavou.
Den před oficiálním zveřejněním výsledků tak o svém vítězství už věděla, nicméně s radostnou novinkou se nedělila. „Jeden den jsem si chtěla nechat sama pro sebe. Tušila jsem, že potom přijde všechno to, co teď zažívám – rozhovory, telefonáty a média,“ vysvětluje.
Od kresby k filmu. Vytváří také etikety pro vinařství a lihovary
K samotnému filmu přitom Štěpánová nesměřovala od dětství cíleně. Původně se věnovala kresbě a ke studiu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze ji přivedla hlavně snaha svou tvorbu rozpohybovat.
„Přišla jsem na to, že kreslit už umím, tak teď s tím ještě pohnout. Takže jsem dělala animaci a spíš se učila techniku, to mě zajímalo,“ říká s tím, že volby pražské školy nelituje. „FAMU má pořád světovou prestiž,“ dodává, byť se k místní brněnské scéně, ať už jde o ikonické kino Art či festival Brněnská šestnáctka, také dnes hlásí.
Počin absolventky FAMU je mezi finalisty studentského Oscara. Uvedli jej ve Varech |
Vedle filmu vytváří grafické identity, ilustrace nebo etikety pro moravská vinařství a lihovary. Láká ji propojovat umění s komerční sférou. „Přijde mi, že to může fungovat jako taková veřejná galerie,“ povídá. Umění se podle ní díky tomu může dostat i k lidem, kteří by do galerie běžně nezamířili.
Otázku, jestli se chce filmařině věnovat naplno, zatím nechává otevřenou. „Nevidím úplně svoji cestu jen ve filmu, ale spíš v širší videoprodukci. V Torontu bude důležité potkat různé lidi a ujasnit si, co chci vlastně dělat dál,“ připouští.
Oscar přinesl úplně obyčejné starosti i obrovskou příležitost
Na cestu do Kanady se těší, zároveň však přiznává respekt, nejvíc kvůli kolegům z oboru, se kterými se potká. „Čekají nás večeře se členy Akademie, kteří náš film vybírali. Připadá mi to trochu jako sci-fi. Chci si do té doby všechno pořádně promyslet, protože je to obrovská příležitost,“ ví dobře.
Od oznámení výsledků řeší hlavně logistiku, odpovídání na e-maily, domlouvání rozhovorů a přeskládávání kalendáře. „Připadám si asi trošičku jako v takovém vzdálenějším vesmíru,“ přibližuje své aktuální rozpoložení. „Je hezké, že mi všichni gratulují, ale z ničeho nic člověk musí řešit úplně jiné priority než doposud.“
Režisér musí být odolný. Kritiku nevnímám jako něco zdrcujícího, říká Eva Toulová |
Označení celebrita nicméně odmítá. „Mám pocit, že pořád žiju normální život. Jen musím víc mluvit,“ shrnuje skromně.
Za měsíc si za oceánem převezme studentského Oscara. Když ale potřebuje nabrat síly, vrací se na jediné místo. „Nejradši jezdím právě domů do Vranova. Je to moje útočiště. Je tam rodina, příroda. V Praze mám jen balkon,“ uzavírá oceněná režisérka.
