Blátivou polní cestou pochoduje skupina vojáků v uniformách rakouské armády z doby napoleonských válek. Boty obalené bahnem drží pravidelný krok. Průvod uzavírá povoz táhnoucí polní dělo.
Nadšenci z různých klubů vojenské historie míří na slavkovské bojiště, aby zopakovali slavnou bitvu tří císařů. Po vzoru svých předchůdců vyšli z Olomouce.
Oblékám si rakouskou pěšáckou uniformu, abych zjistil, jak těžký byl život vojáků před dvěma stoletími. Několik kilometrů monotónního pochodu mi bohatě stačí.
Těžká křesadlová puška, batoh, "tele", šavle, patrontaška a přes druhé rameno foťák. S úlevou skládám věci na zem, když kolona dorazí do Slavkova.
Večer je ve městě mystická atmosféra. Na mnoha místech hoří ohně, svíčky nebo pochodně. Na nádvoří zámku přijíždí kočár s císařem Františkem I. Vítá ho čestná stráž a císař tančí s místními ženami valčík a rozhazuje čokoládové mince.
Vesnice v okolí Slavkova jsou plné vojáků všech národností. Historické kluby z celé Evropy obsazují tělocvičny a hotely. Někteří vojáci si postavili stany na návsích a stejně jako v roce 1805 popíjejí víno a pečou maso na ohni.
Zpěv břitkých francouzských pochodů se mísí s melodiemi melancholických Rusů. Všechno zvědavě pozorují vesničané, kteří nosí vojákům nekonečné zásoby místní pálenky.
Bitva u SlavkovaJe známá též jako bitva tří císařů, proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Francouzská armáda v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko Ruska a Rakouska. Proti sobě tehdy stálo 160 tisíc vojáků. Od 80. let minulého století na stejném místě nadšenci pro vojenskou historii organizují vzpomínkové akce. Pod kopcem Santon za brněnskými humny se spolu symbolicky utkalo na 900 vojáků. |
Ráno se stovky vojáků soukají do uniforem a přijíždějí na místo rekonstrukce části bitvy v nedaleké Tvarožné. Navlékám si hnědý kabát rakouského dělostřelce a jsem zapřažen místo koně k tahání děla.
Těžké polní dělo vleče šestice mužů, kteří s ním na hrbolatém terénu mají co dělat.
Obsluha z Javornické dělostřelecké gardy je sehraná
Pochodové proudy se slévají do jediné cesty k bojišti a před sebou i za zády vidím stovky barevných uniforem. Víření bubnů a pronikavé tóny píšťal na mne působí elektrizujícím dojmem. Rovnám krok do rytmu a myslím na vojáky, kteří tudy kdysi kráčeli.
Špalír diváků po stranách ulice houstne a na naše dělo jsou namířeny desítky foťáků a telefonů. Přicházíme na bojiště.
Nestačím se pořádně rozkoukat a velitel nařizuje odpojit přídavná kola a ládovat. Obsluha z Javornické dělostřelecké gardy je sehraná. Několik vteřin na vyčištění hlavně, vložení náboje a nasypání střelného prachu.
Velitel si vychutnává chvilku před prvním výstřelem. Zvedá šavli a... "Feuer!" ohlušující výstřel s dělostřelci ani nehne. Jsou zvyklí. Kolem nás se již formují stovky pěšáků a desítky koní. Vidím myslivce, granátníky, sapéry a mnoho dalších.
Stojíme na kopci, pod který nastupuje Napoleonova armáda v modrých kabátech. Jedna salva střídá druhou a bojiště se zahaluje do kouřové clony. Naše dělo neustále mění pozici a na francouzské šiky létá jedna "koule" za druhou. Rozhlížím se po bojišti. Naše dělo zůstalo bez ochrany pěchoty a toho využívají nepřátelští kyrysníci.
Těžká jízda s tasenými palaši se vrhá na dělostřelce. Tasíme šavle, které se s těmi jezdeckými pouze symbolicky srazí. Ve skutečném boji bychom byli mrtví. Pěšák se šavlí nemá proti těžkému jezdci šanci.
Smůlu měl jeden z vojáků, kterého srazil dragounský kůň pár desítek metrů od nás. Bojovník si však z úderů kopytem nic nedělá, zvedá se z bahna a běží na nepřítele.
Krveprolití pro slávu jednoho malého muže
Bitva po necelých dvou hodinách končí. Velitel bitvy nám děkuje a vyznamenává několik příslušníků historických klubů medailemi. Unavení táhneme dělo pryč z pole.
Ve chvíli, kdy zdoláváme prudké stoupání, mi sklouzne noha a končí vzpříčená pod kolem téměř půltunového děla. Posádka kanonu mě vytahuje a velitel se starostlivě dívá na nohu. Protáhnu si ji, mávnu rukou na znamení, že je vše v pořádku, a tlačím dál. Silnou bolest překonávám další chůzí. Večer s ulehčením sundávám uniformu ve slavkovském sále, kde dělostřelci nocují.
Cestou domů mám smíšené pocity. Tohle je jen hra, ale co ty tisíce chlapů starších i mladších, než jsem já, kteří zde byli před dvěma sty lety... Mnozí zůstali ležet na bojišti, ale daleko více jich umíralo v bolestech v polních lazaretech, okolních domech, vesnicích a hlavně pak v Brně.
Bitva u Slavkova není jen přehlídkou naleštěných pušek a zářivých uniforem. Je hlavně pietním připomenutím obrovského krveprolití, které mělo povznést k větší slávě jednoho malého muže. Jak nakonec dopadl, všichni víme. Ale v roce 1805 čekalo Evropu a s ní i České země ještě několik strastiplných let.
