Ačkoli byl Etiopan Erkolo Ashenafi jediným Afričanem na startu, nepřitahoval takovou pozornost a rozklusával se sám. "Jak se máš?" oslovil jsem vytrvalce. Čekal jsem, že mě něčím odbude. "Mám se dobře, díky," odvětil s přátelským úsměvem na tváři.
Ten mu vydržel, i když jsem se mu představil jako novinář. "Doufám, že dneska vyhraju, ale necítím se moc dobře. Jsem nemocný, poslední čtyři noci jsem skoro nespal," postěžoval si Erkolo.
Chvíle slávy
Vlastní okázalosti jsem si užil na startu, kdy jsem se protlačil do první řady a zaujal jsem pozici hned vedle etiopského favorita. Pořadatelé se však nenechali zmást a při představování nejlepších běžců mě takticky vynechali. Erkolo se na mě pár vteřin před výstřelem otočil, podal mi ruku a popřál hodně štěstí.
Po startu jsem se ujal vedení a až po první levotočivou zatáčku jsem vedl. Ani mi v té chvíli nepřipadalo, že běžím nějak extrémně rychle. Bylo příjemné vědět, že jsou za mnou atleti, kteří umí zaběhnout maratón skoro stejně rychle jako Zátopek.
Když jsem zpomalil, všiml jsem si, jak se kolem prohnal Etiopan asi na desátém místě. Zanedlouho mě doběhl i můj redakční kolega, který se mnou strávil následujících těžkých čtyřicet minut.
O kolo zpět
V polovině druhého okruhu nás vedoucí závodník předběhl o kolo. "Ten to určitě přepálil," říkáme si s Honzou. Když nám však Polák Jakub Burghardt nadělil o pár minut později další kolo, tušili jsme, že si běží pro vítězství.
Náladu mi trochu zkazila mladá divačka, která závod sledovala z pohodlí parkové lavičky. "Pánové, tohle není módní přehlídka," křikla na nás.
Naše tempo možná nebylo nějak závratné. Byli jsme si skoro jistí, že patříme v závodě k posledním. Cílovou rovinku jsem si vychutnal. Diváci už sice okupovali stánky s občerstvením, ten pocit že jsem tak dlouhou trať opravdu doběhl, mi to ale nezkazilo.
O pár minut později se opět potkávám s Etiopanem. "Příští rok přijedu do Brna určitě znovu, moc se mi tady líbí. Doufám ale, že konečně vyhraju," dodal závodník.
