Když mi bylo 21, byl jsem na vyndání uzliny a byla z toho rakovina. Chodil jsem půl roku na ozařování, každej den. Měl jsem z toho drsný popáleniny a skoro ztratil hlas. Vykašlal jsem se na studium s tím, že nestrávím poslední roky života ve škole a odjel za hranice. Za 3 roky nemoc udeřila znova, operace nebyla možná, zbejvala chemoterapie. Bylo mi zle, to si nedokážete představit. Antiemetika nezabíraly, pomohlo jen konopí. Letos jsem oslavil 21 let od poslední chemoterapie. Dá se říct, že jsem se vyléčil, ale...třikrát jsem měl spontánní pneumotorax jako důsledek oslabení z ozáření, z něj mám i vylágrovanou štítnici. Léčím se se srdcem a žilní trombózou, to je zase důsledek chema a pití, kterýmu jsem v depresích propadl, ale už roky abstinuju...kolem vás umírají spolupacienti, kamarádi a vy se cítíte jak přeživší pádu letadla. Proč oni a ne já? Svině všechno přežijou...Naštěstí to nemělo vliv na funkci rostlináře a mám 4 krásný dcery. Rakovina naprosto změní život a priority, je to zajímavá zkušenost a "dar", kterej ale nikomu nepřeju. Strašně mi pomohli kamarádi a rodina. A hodně věcí je o hlavě.

Takhle to je bohužel u mnoha nemocí. Nejdřív šok, pak hledání optimální léčby, následně jsou ty jedny výsledky ok, ale konstituce, ať už fyzická nebo psychická, je oslabená. Na ID to není, na plný pracovní úvazek také ne a nikdo se tím nezabývá. Zásadní je podpora partnera nebo rodiny, protože zdraví není černobíle jednoduché. Nemoc se často vyvíjí velmi postupně, ale také ne vždy je možné stoprocentní uzdravení. Systém s tím ale jaksi nepočítá...

Ano, je to tak. Mě vždycky zvedají ze židle takové ty oslavné články, jak se rakovina dá vyléčit, ale nikdy se pak nenapíše, že sice člověk přežil, ale následky jsou neslučitelné s normálním životem. Ale to už nikdo nevidí. Já sama s tím docela bojuju a někdy propadám lehké beznaději.