Ve vězení skončil z politických důvodů doslova pár dnů po svých osmnáctinách, a než přišel převrat v roce 1989, zavřeli ho ještě dvakrát. Mezitím si zažil možná nejdůslednější a nejbrutálnější pronásledování vůbec.
Disidenti jižní MoravySeriál MF DNES ke dvaceti letům od listopadu 1989. Příště: Petr Pospíchal - 2. část Jeho vyprávění je totiž nevšední nejen pro výjimečné mládí, od kterého se na Petra Pospíchala zaměřila Státní bezpečnost. První zkušenost s vězením přišla prakticky několik dnů po jeho osmnáctinách a skončila nepodmíněným, skoro ročním trestem. Pak byl uvězněn ještě dvakrát. Výjimečná je také otevřenost bývalého disidenta a chartisty v líčení důsledků dlouhého věznění a trvalého i mimořádně brutálního pronásledování a šikany. V prvním díle přibližujeme disidentovo mládí a první vazbu i trest. Ve druhém díle se dočtete o drsných akcích, při nichž byl Pospíchal vícekrát zmlácen nebo StB předstírala přímou likvidaci. |
Jeho příběh je natolik drsný sveřepostí a důslednou likvidační snahou Státní bezpečnosti, že jsme se rozhodli rozdělit jej výjimečně na dvě chronologicky navazující části.
Začalo to samizdaty Petr Pospíchal se narodil 16. dubna 1960 v Brně. Po rozvodu rodičů v roce 1972 se díky druhému sňatku jeho matky rozrostly příbuzenské vztahy směrem k rodu Adámkových, k nejvýznamnější katolické disidentské rodině na jižní Moravě. Maminka si totiž vzala jednoho ze synů vězněného patriarchy-tiskaře Josefa Adámka, který měl se svou ženou Marií celkem dvanáct dětí.
"Moji rodiče tehdy cítili to stejné, co většina zdejších lidí: naději konce 60. let a velkou bolest a zklamání po sovětské okupaci," přibližuje své rodinné prostředí Petr Pospíchal.
Po devítiletce se šel učit v Brně tiskařem. O rok výš se učil Martin Šimsa z jiné významné, pro změnu evangelické disidentské rodiny.
Byl synem Jana Šimsy, pozdějšího chartisty a faráře zbaveného z politických důvodů státního souhlasu. "S ním jsem často diskutoval o tématech, která jsem vyslechl na Hlasu Ameriky, který jsem od svých čtrnácti let poslouchal prakticky denně," vzpomíná Petr Pospíchal.
Na podzim 1976 mu Martin Šimsa přinesl k přečtení první samizdat o procesu s undergroundovou hudební skupinou The Plastic People of The Universe, kvůli kterému vlastně o tři měsíce později vznikla Charta 77.
"Když jsem o Chartě slyšel na Hlasu Ameriky, sháněl jsem se další den v práci po Martinovi. On ten den ale nepřišel, protože u nich doma právě probíhala domovní prohlídka," vybavuje si začátek roku 1977 Petr, který se koncem ledna dostal také k prohlášení Charty 77.
Od té doby Petr začal rozmnožovat různá prohlášení, pro jejichž text si chodíval k Šimsům, později i k pražským disidentům. Rozdával je také mezi své kamarády.
"Mně se prostě zdálo, že to na světě tak nemůže být, že není zdravé proti situaci v téhle zemi nic nedělat," zdůvodňuje své počínání Petr. I když mu bylo teprve sedmnáct, měl v disentu i mimo něj spousty kontaktů.
V Praze se seznámil například s filozofem Juliem Tominem, kterého pozval na neoficiální bytovou přednášku do Brna, kam jindy "přivezl" i zakázanou herečku Vlastu Chramostovou nebo vyzvedl na nádraží zpěváka Vlastu Třešňáka před jeho koncertem v "klubu SSM" na Křenové.
"Chartovní prostředí dobře vstřebávalo aktivní lidi, kteří se v něm snadno seznamovali, a vzniklé vztahy byly velmi pevné," líčí atmosféru tehdejší protirežimní opozice Petr.
Pak přišel úder Státní bezpečnosti, která ze tří mladých lidí, co se předtím skoro neznali, vytvořila skupinu. Tu se rozhodla exemplárně potrestat.
Tři týdny po jeho osmnáctinách zavřela Petra Pospíchala, o deset let staršího Petra Cibulku a "knihovníka" Libora Chloupka. "První šestihodinový a pak ještě dvouhodinový výslech jsem absolvoval už v říjnu 1977," vzpomíná Petr Pospíchal, který se tehdy rozhodl, že z něho estébáci nic nedostanou. Takže prakticky mlčel. Ale pokračoval v opozičních činnostech.
14. dubna 1978 zavřeli estébáci nejdřív Petra Cibulku a jeho matku, kterou po čtyřech týdnech propustili. Petra Pospíchala si napřed jen pozvali na výslech.
"Doma jsem měl právě nanošenou hromadu samizdatů, takže jsem se hlavně bál, aby ke mně nevlítli. Ale to si mě zatím jen oťukávali," vybavuje si Petr dny před zatčením. 26. dubna šel však z výslechu rovnou do vazby Libor Chloupek a 4. května došlo na nejmladšího Petra, který mezitím dosáhl kýžené zletilosti.
"Přišli si pro mě rovnou do školy a bylo to tak ponuré, že mi to bylo hned jasný," popisuje Petr, kterého první týden nechali úplně samotného na cele, aby "změkl".
"Ale to se mi spíš líbilo, protože jsem naopak nevěděl, co můžu čekat od spoluvězňů," vzpomíná Petr, který se shodou okolností nedlouho před zatčením bavil o kriminále s nedávno propuštěným Jaroslavem Šabatou.
"Ve vězení mě to pak dost uklidňovalo, protože Jaroslav mi nepopisoval žádné mimořádné události, ale spíš to dlouhé rutinní plynutí času," vybavuje si Petr, kterého pak dali na normální vazební celu, kde strávil devět měsíců.
Klaustrofobie z vazby
Kromě samizdatů ho nakonec odsoudili i za organizování koncertů Jardy Hutky v Brně. "Hutka se mě v Praze ptal, proč jsem nebyl na jeho brněnském koncertě. A pak mě za tenhle koncert, kam jsem ani nepřišel, odsoudili," líčí jeden ze svých osudových paradoxů Petr.
Na soud vezli koncem října 1978 osmnáctiletého mladíka s pouty v malé tmavé plechové skříni v avii, kde se nedalo pohnout, jen to s vězněm mlátilo. "Po půlhodině jízdy pak člověk vylezl u soudu úplně domotaný, nadto po pěti měsících v malém prostoru vazby byl každý větší rozměr úplně dezorientující," vybavuje si Petr, kterému soudce Jan Žižlavský napařil z trojice nejmíň, tedy jedenáct měsíců nepodmíněně, protože své trestné činy páchal ještě jako mladistvý.
"Devět měsíců vazby, to bylo fakt dlouhé. Navíc klaustrofobické, takže dodnes nemám uzavřené prostory rád a ve všech místnostech si snažím sedat tak, abych měl stěnu za zády," přiznává Petr, který však na rozdíl od Petra Cibulky nikdy nepocítil touhu pomstít se lidem, kteří proti němu vypovídali.
"Výslech je obtížný pro úplně každého člověka a já nevím, proč bych měl dělat hrdinu, že já jsem nic neřekl a oni ano. Navíc ti lidé neřekli nic strašného a každý nemáme stejnou výdrž a stejné vlastnosti," dosvědčuje Petr Pospíchal, který si zbytek trestu odseděl na Borech.
Jeho případ byl na Západě a v našich neoficiálních periodicích hodně medializovaný. Mezi lidmi kolovaly také Petrovy přepsané dopisy z vězení.
Nastoupil za lidi z VONSu
"Po skončení trestu pro mě přijel evangelický farář a zpěvák Sváťa Karásek s mou matkou, což byl silný zážitek," vybavuje si Petr, kterého pustili na jaře 1979 krátce předtím, než zavřeli deset členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), do jehož činnosti se Petr ihned velmi účinně zapojil. U Dany Němcové podepsal také Chartu.
Protože hlavní postavy VONSu dostaly několikaleté tresty, objížděl Petr kdejaký proces a psal jedno sdělení za druhým. Jako první upozornil na případ katolického aktivisty Augustina Navrátila, kterého zavřeli několikrát účelově do psychiatrické léčebny, nebo na režimem těžce pronásledovaného spisovatele Jaromíra Šavrdu. V únoru 1980 také pořádal na náměstí Svobody demonstraci za propuštění tehdy ve vězení hladovějícího Petra Cibulky.
A pak ho najednou vyhodili z učení na tiskaře, ve kterém jinak pokračoval i po propuštění z kriminálu. "Šel jsem rovnou k Adámkům a tam jsem potkal slovenského právníka Jána Čarnogurského," vypráví další příběh svého života Petr.
"A ten mi nabídl, že mě bude zastupovat v právní stížnosti proti mému vyhození. Po šesti týdnech mi pak z učení najednou zavolali, že mám přijít zpátky, takže jsem se i doučil," dodává Petr, který pak různě po republice dělal obvyklá "chartistická" zaměstnání typu noční hlídač.
