Před čtrnácti dny tu nastoupila do první třídy i Sára Šílová z šest kilometrů vzdáleného Mikulova. "Začalo to tím, že mi ji nevzali ve školce v Mikulově. Tady měli volno. Když už pak uměla trochu německy, řekli jsme si, že jí to vzdělání prohloubíme," vysvětluje její matka Kateřina.
Volksschule v Drasenhofenu má čtyři třídy. V každé z nich je Čechů hned několik. Celé vyučování je v němčině, jen početná česká skupina má navíc tři hodiny češtiny týdně, kterou se učí podle českých osnov. Rodiče nemusejí překonávat žádné velké administrativní překážky ani platit školné.
Nejvíc oceňují, že se jejich děti naučí druhý jazyk. Navíc bezprostřední formou při komunikaci se spolužáky. "Také se mi líbí, že je jen 14 dětí ve třídě. Je to tu komornější. V Mikulově jich je i třicet, a to už mi přijde hodně," poznamenává Šílová.
Dceru vozí každé ráno do školy autem a odpoledne ji zase vyzvedává a veze do českých kroužků. "Když nastoupila do školky, přišla do třídy, kde zrovna nebyly vůbec žádné české děti. Ale zvládla to úplně bez problémů. Větší stres jsme z toho měli my rodiče," říká Šílová.
Soužití českých, rakouských a několika bosenských a makedonských dětí je většinou bezproblémové.
"Základy komunikace v němčině děti pochytí už v místní školce. I tam je česká učitelka. Ve škole už pak děti rozumí základním věcem," popisuje učitel češtiny Pavel Strouhal.
Ředitel se inspiroval na slovensko-rakouské hranici
Příprava v mateřské škole je pro školáky klíčová. Poslat do rakouské školy dítě, které nerozumí ani slovo, už se dnes důrazně nedoporučuje. "Když přijde dítě, které němčinu předtím nikdy neslyšelo, je to problém. Učitelka se s ním těžko dorozumívá a žák nerozumí, co se po něm chce," vysvětluje Strouhal.
Drasenhofen sám projevil o české děti zájem na začátku devadesátých let. Rakouských dětí mu totiž ubývalo a hrozilo, že škola bude muset omezit kapacitu. V té době zaslechl tehdejší starosta Hubert Bayer v rádiu reportáž o škole ve spolkové zemi Burgenlandsko, kam dojížděly přes hranici děti ze slovenské Bratislavy. Obec Kittsee měla totiž tentýž problém jako Drasenhofen. Bayera nápad nadchl a nabídl české straně spolupráci.
"Rodiče, kteří by byli ochotni poslat své děti k nám, jsme oslovovali prostřednictvím známých z Mikulova. S hledáním učitele češtiny nám pomohla moje známá tlumočnice," vzpomínal Bayer před rokem při oslavách dvaceti let rakousko-českého školního partnerství.
Kvůli školní docházce si dříve děti musely vyřídit cestovní pas. Školnímu minibusu pak starosta vyjednal přednost na hraničním přechodu. "První léta po otevření hranic cestovní ruch hodně zhoustl. Na hraničním přechodu vznikaly kolony, kvůli kterým jezdili žáci pozdě," popsal Bayer.
Dnes dojíždějí Češi nejčastěji z Mikulova, Valtic nebo Břeclavi. Obě kontrolní stanoviště mezi Mikulovem a Drasenhofenem jsou dávno prázdná. Cesta do Rakouska trvá jen několik minut.
