A zatímco Jiřičná leze i s berlemi po horách nebo třeba plave, Pachtová překonává překážky, o kterých ještě donedávna neměla ani tušení, například chybějící sjezd z chodníku.
Už ví, co je "bezbariérové"
Barbora Pachtová, dvacetiletá brněnská studentka, má úplně jiné starosti, než měla ještě před pár týdny. Kvůli úrazu nedobrovolně už měsíc zkouší, jak se dá v Brně pohybovat na vozíčku.
Mladá gymnastka si totiž poranila oba dva kotníky při trénování odrazu na trampolíně, a několik týdnů tak nemůže udělat bez invalidního vozíku ani krok.
"Je to taková zážitková turistika. Vyzkouším si na určitou dobu něco, co jiní musí prožívat celý život," říká dočasně nepohyblivá sportovkyně. Během letních měsíců tak dívka zjišťuje, jak je Brno dostupné pro vozíčkáře.
"Nemám ráda příliš komerční věci, ale teď jsem jim opravdu vděčná," naráží Pachtová na bezbariérové možnosti Brna. Velká nákupní centra jsou totiž podle ní snad jediná místa, kde se může pohybovat bez sebemenších problémů. "Spousta dalších míst se sice tváří bezbariérově, ale nakonec mě vždy zastaví nějaká překážka, která není na první pohled viditelná," vysvětluje dívka.
MHD? Občas oříšek
Příkladem mohou být obyčejné nákupy. V době letních slev a výprodejů je pro Pachtovou náročné už jen dojet do města hromadnou dopravou. A pak také dostat se do obchodu. "V centru města jsou téměř ve všech obchodech schody, buď rovnou u vchodu nebo do vyšších pater," líčí nové poznatky studentka.
S vozíkem nemůže sama vyjet ani po eskalátoru. "A s doprovodem to sice jde, ale je to hodně fyzicky náročné," říká.
Největším oříškem je pro Pachtovou zmíněná doprava. "Nikdy bych nejela sama, vždy musí jet někdo se mnou," podotýká.
Bezbariérových tramvají je podle ní relativně dost, horší je to ale s plně bezbariérovými zastávkami. Těch existuje v Brně přesně padesát. "V mém okolí ale není ani jediná," stěžuje si Pachtová, která bydlí v městské části Židenice.
Cestování jí teď zabere mnohem víc času než normálně. "Nejprve si musím zjistit, kdy jezdí bezbariérová šalina. A pak se musím domluvit s někým, kdo se mnou pojede," líčí dívka. Hromadnou dopravu má po několika týdnech hledání bezbariérových tramvají a autobusů zmapovanou. "Osmička jezdí docela často, i několikrát za hodinu. Třináctka jede za hodinu bezbariérová jen jedna," říká.
Velkým rozdílem je podle ní také to, že cestu, kterou dříve brala jako samozřejmost, teď musí pečlivě a dopředu plánovat. "A samozřejmě nemůžu jezdit nočními autobusy," uzavírá téma dopravy Pachtová.
Na přijímačky s doprovodem
Další situací, kdy se vyskytl problém, byly například přijímací zkoušky na vyšší odbornou školu. "Před přijímačkami jsem do školy volala a ptala se, jak to mají vymyšlené pro vozíčkáře. Řekli mi, že nijak," popisuje dívka.
Musela si speciální zacházení domluvit. "Nakonec jsem testy psala ve speciálně domluvené místnosti v přízemí vedle vrátnice. Stejně ale musel jet někdo se mnou, aby mi pomohl přes tři schody, které vedly k vrátnici," dodává Pachtová.
A podobné problémy musí řešit, i když se vydá do města s přáteli. Stejně jako všude jinde, jsou i ve většině restaurací a kaváren schody. Ať už nahoru nebo dolů, pro vozíčkáře jsou nepřekonatelné.
"Někdy mě museli kamarádi vynášet po schodech i s vozíkem," vzpomíná.
WC pro vozíčkáře? Ne. Sklad židlí
Občas má také problém projet mezi stoly, stejně tak jako v menších obchodech mezi regály. "Lidé mi musí všude uhýbat a já se u toho necítím zrovna nejlíp," líčí. A v restauracích na ni číhá další překážka. "Od vstupu do Evropské unie musí mít sice všechny nově otevřené restaurace bezbariérové toalety, ty jsou ale většinou zamčené a často používané k jiným účelům, například jako sklad židlí," zjistila studentka.
Nejjednodušší pro ni není ani pohyb doma. "Všude máme prahy, proto doma vozík nemůžu používat a lezu po čtyřech," prozrazuje dívka a ukazuje odřená kolena.
Ale ani přesto neztrácí dobrou náladu. "Vím, že já budu mít za dva měsíce pokoj, jiní takhle prožijí celý život. Velmi obdivuji třeba handicapované sportovce, zvládnou úžasné věci," říká gymnastka, která se už těší, až se vrátí "po svých" do tělocvičny.
I postižení umí žít naplno
Lenka Jiřičná se narodila s mozkovou obrnou, takže už odmalička nemůže normálně chodit. Není ale odkázaná pouze na vozík, levou nohu má téměř zdravou a zvládne i chůzi o jedné berli.
"Třeba když potřebuji přemístit hrnec ze sporáku na linku nebo jiné jednodušší úkoly. Snažím se být hodně samostatná a nevymlouvat se na vozík," vysvětluje mladá žena, která s fyzickým postižením žije už třicet let.
Obtížně však i při zdánlivě jednoduchých úkonech udržuje rovnováhu. Předsudky lidí vůči postiženým podle ní existují. Sama se s nimi ale vyrovnává dobře.
"Lidé si často myslí, že když je někdo postižený pohybově, tak mu to vlezlo i na mozek," líčí. Ale nijak se tím netrápí.
Naopak se snaží lidem ukazovat, že i postižení si mohou užívat života. Jen s obtížemi však hledá rovnováhu mezi tím, co chtějí doktoři, a naplněním v osobním životě. Je totiž podnikavá, občas ale až za hranice svých možností.
Přestože je pro ni chůze namáhavá a bolestivá, potřebovala si například dokázat, že vyleze na nejvyšší českou horu.
"Chtěla jsem se vyrovnat svému zdravému příteli. Doktor mě samozřejmě upozornil, že si ponesu následky, a také si je nesu," popisuje žena s nemocnými klouby, jejichž stáří by odpovídalo věku o patnáct let vyššímu.
Každé dva roky proto musí podstoupit operaci pravé nohy, která ji z "běžného" života vyřadí na tři čtvrtě roku.
Před třemi lety odjela s přítelem do Londýna, kde spolu až donedávna žili. Do té doby bydlela s rodiči, kteří těžce nesli to, že se osamostatnila a odjela do zahraničí.
"Hlavně maminka. Ale takoví už jsou rodiče postižených dětí. Cítí obrovskou vinu, tak se to svému dítěti snaží vynahradit veškerou péčí. Až do svých sedmadvaceti jsem měla úplný servis. Nemusela jsem se o nic starat a klidně se věnovat studiu psychologie," říká Jiřičná.
"Někteří lidé se mě bojí"
A přiznává, že si v té době neuměla ani zapnout pračku nebo třeba uvařit oběd. Odjezdu do Anglie ale nelitovala. Angličané totiž podle ní berou postižené lidi mnohem uvolněněji než Češi.
"Někteří lidé se mě v Česku zpočátku tak trochu bojí. Nevědí, jak se ke mně mají chovat, bojí se zeptat, jestli nepotřebuji s něčím pomoci nebo jak se mi to stalo. Zajímá je třeba, jak se mi žije s postižením, ale nezeptají se," vysvětluje.
I v Anglii ale musela řešit problémy. Například "úřední šiml" je tam stejný jako v Česku. "Asi dva měsíce jim trvalo, než mi vyřídili označení pro vozíčkáře na auto. Musela jsem kvůli tomu dokládat svou zdravotnickou dokumentaci," vzpomíná žena.
Ještě déle tamním úřadům trvalo, než jí uznaly kvalifikaci v oboru psychologie.
"To, co vyřídili za dva roky, standardně trvá dva měsíce," popisuje své útrapy s byrokraty Jiřičná. Elektrický skútr si ale dokázala pořídit během pár týdnů.
Z Anglie se vrátila letos v lednu a hledá si práci v oboru psychologie. Přestože firmy musí zaměstnávat určité procento zdravotně postižených lidí, nejde to tak jednoduše, jak si představovala.
"Mohlo by se zdát, že jsme ve výhodě, protože zaměstnavatel na nás může dostávat dotace od státu. Ukončit s postiženým pracovní poměr je ale docela složité a pracoviště musí být bezbariérové. Většina firem proto raději zaplatí pokutu," vysvětluje Jiřičná trampoty s hledáním práce. Nejraději by pracovala v oblasti poradenství pro pohybově postižené lidi.
Když má žena s berlemi čas, chodí plavat. Kromě toho zpívá ve sboru. A ráda také zajde na dobrý film do kina nebo představení do divadla.
Diskutuje s dětmi
Čas od času se zapojí do nějakého projektu, který má propojit oba světy, ten fyzicky postižených lidí a těch, pro které jsou berle nebo vozík jen noční můra.
Nedávno například na brněnské Základní škole Novoměstská diskutovala s dětmi o tom, jak se jí žije s postižením.
Žáci jí kladli typické otázky, třeba jestli se jí lidé posmívají nebo jak zvládá běžný chod domácnosti.
"Na takové otázky odpovídám docela často, takže už jsem zvyklá. Překvapila mě ale pozitivní reakce dětí a jejich nefalšovaný zájem o naše problémy. Byli otevření a jejich návrhy na zlepšení soužití postižených a zdravých nebyly úplně od věci," říká Jiřičná.
V lepším světě by se podle dětí lidé více kamarádili s postiženými, elektrické skútry by byly pro postižené zdarma a stát by dával více peněz na pomůcky méně pohyblivých lidí.
