Jeho pondělní slavnostní odhalení si nenechal ujít ani právě Koškovský, který se ke svému rozhodnutí rozhodl v reakci na smrt své matky.
„V těle se utváří různé pochody, které mohou budoucím lékařům něco předat. Říkal jsem si, proč by mělo být spáleno, když ještě může sloužit. Jde jen o tu tělesnou schránku, duše už v něm není,“ popisuje své důvody.
V rodině se nesetkal jen s kladnými reakcemi a podporou, což zcela jistě nebude jen jeho případ, proto jsou medici a lékaři vděčni za každého, který se takto se svým tělem po smrti rozhodne naložit.
Jak připomněl prezident Spolku mediků na Masarykově univerzitě David Neumann, sice v dnešní době existuje spousta studijních materiálů, moderních výukových metod, ale nic nenahradí tu nejstarší pomůcku, tedy lidské tělo.
„Jsou země, které neumožňují, aby se u nich studenti učili na lidském těle. Já to naopak považuji za zcela zásadní. Chirurgické postupy se tím nesmírně posouvají kupředu,“ doplnil Neumanna děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Martin Repko.
Právě osvěta kolem plánu na zřízení pietního místa, respektive vsypové hrobky, která nakonec vyšla na zhruba jeden milion korun, přináší univerzitě a jejímu anatomickému ústavu nové a nové dárce, kteří se zapisují na seznam.
Dárce těla musí uzavřít smlouvu
Zatímco ještě před několika lety jich podle přednosty zmíněného ústavu Marka Joukala nebyly ani dvě stovky ročně, v současnosti jsou na více než dvojnásobku.
„Dostatek těl pro naše účely nebude nikdy, protože zájem ze strany chirurgů je opravdu velký. Rovněž počty mediků se navyšují,“ doplnil s tím, že letos mají na ústavu k dispozici padesátku zemřelých.
V minulosti jich mívali kolem 35. Díky konzervaci slouží těla k výuce ještě tři roky po smrti.
Zatímco darování orgánů v případě smrti dotyčného je ze zákona automatické, pokud to člověk striktně neodmítne, u darování těla je postup opačný a dárce musí sám dobrovolně uzavřít s konkrétní lékařskou fakultou smlouvu.
Jedno tělo využíváme až pět let. Přednosta Anatomického ústavu o pitvách a dárcích![]() |
„Stává se nám, že se nám ozvou lidé, že jejich babička nebo dědeček si přáli, aby bylo jejich tělo použito pro tyto účely, ale nemají smlouvu. My je tak musíme odmítat,“ přiblížil přednosta, jaká dnes existují úskalí. Pro srovnání zmínil Německo, kde může rodina rozhodnout za zemřelého, ale musí se na tom shodnout všichni nejbližší pozůstalí.
Pokud si v současnosti některý z dárců pro brněnské mediky nepřál, aby byl popel předán pozůstalým, nebo už žádné neměl, byly ostatky až dosud rozprášeny na rozptylové louče na Ústředním hřbitově.
„Pohřbívání rozptylem je však příliš anonymní. Díky památníku v podobě hrobky tak mají dárci jasně identifikovatelné místo svého posledního odpočinku, které je vyjádřením naší úcty a vděku za jejich ušlechtilý dar,“ prohlásil přednosta k sedm let trvajícímu úsilí, než se podařilo plány zhmotnit.
Náhrobek je kulturní památkou
Na Ústředním hřbitově pro tento speciální hrob s latinským nápisem Mortui vivos docent, v překladu Mrtví učí živé, posloužilo opuštěné místo po rodině Bašných, významném rodu řezníků a uzenářů z počátku 20. století.
Ani jejich náhrobek nebyl jen obyčejnou kamennou deskou, ale dominovala mu už tehdy bronzová socha truchlící ženské postavy ztvárňující Pannu Marii. V roce 1958 byl náhrobek prohlášen za kulturní památku. Univerzita a medici tak měli ruce svázané touto ochranou.
S pitvou Brno předběhlo Prahu. Před 430 lety šla pod skalpel mladá „čarodějka“![]() |
Velké náhrobní kameny proto jen „otočili“ a místo vyrytých jmen zemřelých si mohou lidé přečíst, že „zde odpočívají ti, jejichž tělesné pozůstatky se staly zdrojem poznání lidského těla mnoha generacím lékařů studujících na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity.“
Hlavní stavební práce tak byly schované pod zemí, kde vznikla zhruba dva metry hluboká katakomba o rozměrech dva krát čtyři metry. Právě do ní se vsype popel zhruba 25 dárců ročně, kteří z ústavu zamíří do krematoria. Podle Joukala by prostor mohl vydržet minimálně 100 až 150 let.
























