Kateřina Dubská měla velké ambice. Před čtyřmi lety se mohla stát hejtmankou, když vedla kandidátku Strany zelených v krajských volbách. Teď ji zajímá třeba to, jestli její včely přežijí letošní dlouhou zimu. Do Krhova na chalupu, kterou koupila se svým mužem, jezdila nejdřív jen na víkendy.
Kateřina DubskáJe spoluzakladatelkou vydavatelství Computer Press a ERA. V letech 2006–2010 byla městskou zastupitelkou za Stranu zelených v Brně. V roce 2000 založila Nadační fond Verda, který se zaměřuje na podporu nadaných romských studentů. Byla jednou z iniciátorek vzniku občanské koalice Nádraží v centru a referenda o poloze brněnského hlavního nádraží. Spoluzaložila občanské sdružení Brno, věc veřejná, které především díky výstavám Brněnský chodec iniciovalo veřejnou debatu ke stavu brněnských veřejných prostor. V minulosti byla zastupitelkou i v brněnské čtvrti Nový Lískovec. V krajských volbách v roce 2008 vedla kandidátku Strany zelených na jižní Moravě. S výsledkem Na samotě u lesa v Krhově v Bílých Karpatech žije více než dva roky. Píše knihy a začíná se věnovat ekologickému zemědělství. Minulý týden vyšla její první kniha Člověk Gabriel. Ve čtvrtek ji v Brně pokřtila se svými přáteli. |
"V Brně mi ale začaly najednou odpadat všechny aktivity. Přišla jsem o firmu, nedostala jsem se znovu do brněnského zastupitelstva, nic mě tam vlastně nedrželo a já se ptala sama sebe, proč se mi to všechno děje a co mi to má sdělit," vzpomíná.
Signály začalo vysílalo i její tělo. "Tady jsem se cítila skvěle, přijela jsem do Brna a bylo mi fyzicky zle. Až jsem začínala mít obavy, jestli nemám cukrovku. Jenže všechna vyšetření byla naprosto v pořádku. A pak mne navedla kamarádka - vždyť ti to všechno říká, odstěhuj se sem." V Brně má dceru, rodinu, dům. Občas do města zajede. Překvapivě jí však nechybí.
"Pro mě samotnou to bylo zpočátku obrovské překvapení. Byla jsem vždycky velmi společenský člověk, extrovert. A najednou mi zcela vyhovuje bydlet na kopci a užívám si ten klid. Kdybych se tady ocitla před deseti lety, tak se za pár měsíců z toho klidu zblázním," říká Dubská.
Člověk Gabriel byl autorčinou duševní terapií
V Krhově začala úplně znovu. "Místním je totiž úplně jedno, kdo jsem byla, což je pro mne cenná zkušenost a ponaučení."
Dům, který si se svým mužem koupila, potřeboval razantní zásah. Půl roku lítala bývalá politička mezi zedníky. Po dvou letech je z dříve nevzhledného "šumperáku" útulné bydlení. V horním patře, s obrovským oknem s výhledem do údolí, má Kateřina pracovnu.
Tam píše svoje knihy a tam dopsala i knihu Člověk Gabriel. "Pomohlo mi to dostat se z problémů. Měla jsem tu knihu tak trochu jako duševní terapii. Teď už mi přijde normální si ráno sednout a psát, a když pár dní nemůžu, tak jsem mírně nevrlá," popisuje s úsměvem svůj denní rytmus.
Zbytek dne obchází své nové hospodářství. Největším problémem člověka, který odejde z města a má v úmyslu začít hospodařit, je podle ní to, že chce všechno hned.
"To je bez šance. První rok, když jsme na políčku za domem pěstovali brambory, byly strašně malé, takové cherry. Až jsme se ve vesnici pořádně vyptali, máme krásné velké brambory a už se nám dole nesmějí. Přibírat si nové aktivity a nová zvířata se musí opravdu postupně a s citem," směje se. Má včely, stará se o sad, kočky, tři psy a slepice.
Letos budou chovy rozšiřovat. "Chceme krůty a taky kachny. Proč? Už dlouhou dobu jsem si přála být soběstačná. Můj muž tomu ze začátku moc nevěřil, ale soběstačnost, kdy si člověk řadu věcí vypěstuje sám, to byl můj cíl."
Legenda o pradědečkovi
Knihu Člověk Gabriel, která vychází u brněnského nakladatelství Jota, psala Kateřina podle rodinné legendy. "Je to vymyšlený příběh, ale jejím základem je postava hlavního hrdiny, což je můj prapradědeček. Někdy si říkám, že si ji vlastně napsal celou sám, já jsem byla jen prostředník mezi ním a počítačem. Jak se tady říká, vycigánil si to," říká spisovatelka.
Její rodina z maminčiny strany přišla z Balkánu. Prapradědeček obchodoval s koňmi a jmenoval se Gabriel. "Když byla hotová první verze, testovala jsem ji na svých známých a četli ji i mí kamarádi, Romové. A ptali se mě, jak to všechno můžu vědět," směje se autorka.
V knize kromě jiného popisuje i romské zvyky a tradice. "Možná to pomůže některým lidem lépe Romy pochopit. Pokud by to tak bylo, budu moc ráda. Ale s tímto záměrem jsem knihu nepsala. Je to prostě příběh člověka, který byl jiný a zvláštní."
Kateřina Dubská už má rozepsané pokračování. A sbírá "malé zázraky" (skutečné příběhy lidí, kterým určitý okamžik zcela změnil cestu životem), které chce vydat jako povídkovou knihu. "A taky místní historky, ty se tady píší samy. Jen si musím dávat pozor, abych se na lidi kolem sebe nezačala dívat jenom jako na literární postavy," usmívá se Dubská.
