Také se přiznal k obavám z výsledků testů na AIDS a další infekční nemoci. Během útoku mu totiž jeden z banditů udělal v obličeji hluboké škrábance. "Teď jen doufám, že to bylo od břitů, které si tamní bandité někdy připevní na prsty. Ne přímo od nehtů," poznamenal třicetiletý muž, který pracuje ve speciální skupině brněnského pohotovostního pořádkového odboru.
Vezměme to ale popořádku, jak se to všechno seběhlo?
Týden před koncem své mise jsem jel na tamní ukrajinskou vojenskou základnu vyzvednout si zdravotní dokumentaci. V civilu a po pracovní době. Když jsem se v jedenáct večer vracel do Monrovie, padl jsem do léčky. Na silnici mával muž a gestikuloval, že hledá pomoc pro dalšího - jak jsem usoudil - zraněného člověka, který ležel na silnici.
Vy jste neměl žádné podezření?
Vypadalo to věrohodně. Vyhodnotil jsem to tak, že ten člověk potřebuje pomoc, a to byla asi chyba. Nikdo mi neblokoval cestu. Klidně jsem mohl jet dál, ale normální reakce policisty nebo člověka je snažit se pomoct. Ptal jsem se, co se stalo, ale muž na silnici mi neodpověděl. Sklonil jsem se tedy k tomu, co ležel, abych zjistil pulz a závažnost případných poranění. On mě ale znenadání přitáhl k sobě a začal škrtit. Technika, kterou použil, mi nedávala moc šancí, cítil jsem, jak ztrácím dech. Ve chvíli, kdy se to změnilo v boj o život, jsem použil teleskopický obušek.
Co přesně jste udělal?
Použil jsem sérii úderů z krajní sféry sebeobranných technik. Přitom mi ten muž způsobil škrábance v obličeji. Vzápětí se ke mně vyřítil ten druhý. Měl jsem v ruce obušek a snažil se ho varovat, aby se nepřibližoval. Jenže na mě zaútočil mačetou. Spatřil jsem ji v jeho ruce až v poslední chvíli. Podařilo se mi úder částečně vykrýt, ale stejně mi způsobil sečnou ránu na hlavě. V dalším útoku jsem mu naštěstí už zabránil.
To je tamní obyčej, že bandité používají břity na nehtu?
Ano, dělají to tam. Nějaký ostrý předmět - zahnutou žiletku, střep od lahve - si páskou nebo provazem připevní na nehty. Kdyby to měli v mém případě, snížilo by se riziko infekce. Ale nejsem si jist.
. Pobyt v LibériiBrněnský policista působil v liberijské misi rok, a to jako instruktor sebeobrany a policejní taktiky. Domorodce vyučoval v tamní policejní škole. O své práci v Libérii nechtěl moc mluvit. |
Vedle byla taková planina a pak už džungle, odkud vyběhli další muži. Když jsem viděl, jak přebíhají vozovku směrem ke mně, nasedl jsem do auta a ujel.
Jak vypadá vyšetřování takového incidentu v Libérii?
Ihned zahájené vyšetřování zvláštního orgánu OSN lze přirovnat k vyšetřování našich policejních orgánů. Je vedeno zcela profesionálně. Bohužel se získáváním a vyhodnocováním informací je to tam složitější než v Evropě.
Jak si mám představit banditu v Libérii?
U těch nejchudších, na nejnižších příčkách společnosti, lidský život nemá žádnou cenu. Náš zločinec ví, že když neuteče, čeká ho vazba a vězení. V Libérii zločinec bojuje do posledního dechu, protože tam jsou tresty na jiné úrovni. Takový bandita ví, že nemá co ztratit. Nevnímá riziko.
Na co člověk myslí, když bojuje o život?
Já jsem přemýšlel pouze o tom, že se chci vrátit domů. Že musím přežít. Věděl jsem, že pokud něco neudělám, nevrátím se.
Jak s takovou jistotou víte, že bandité nepřežili, když se jejich těla nenašla?
Použil jsem techniky úderu v krajní sféře sebeobrany. Jejich následky jsou natolik devastační, že je nelze přežít ani při okamžité lékařské pomoci. K tomu faktu se musím postavit čelem. Je pravděpodobné, že pachatelé těla ukryli, aby zabránili identifikaci a odhalení celé skupiny.
Je snad přepadávání lidí v Libérii častým jevem?
Podobných přepadení se v té oblasti odehrálo více, ale až dosud se pachatelé orientovali na místní lidi. V mém případě šlo o první incident, kdy byl obětí příslušník OSN.
Příslušník OSN může cestovat v noci sám?
Bylo to zcela podle pravidel a ta jsou pro příslušníky mise velice striktní. Kdo je poruší, jede domů. Znali jsme dobře bezpečnostní situaci. Ale teprve na základě mého incidentu byl vydán předpis, který doporučoval po osamělejších silnicích cestování ve dvou.
Jaké bylo vaše poslání v misi v Libérii?
Působil jsem na policejní akademii v hlavním městě Monrovii. Vyučoval jsem studenty, běžné policisty i ty ze speciálních jednotek.
Teď čerpáte dovolenou, vrátíte se na své pracoviště?
Jistěže.
Jak se srovnáváte s tím, že jste usmrtil dva lidi, byť v sebeobraně?
V minulosti jsem měl možnost život zachránit a vím, jaký je to úžasný pocit. Teď jsem se bohužel ocitl v situaci, kdy je to přesně obráceně. S takovým pocitem se člověk nevyrovná během hodin nebo dnů. Neměl jsem ale jinou možnost. Kdybych se zachoval jinak, tak tady teď nemluvíte se mnou, ale s mými rodiči.
Využijete služeb psychologa?
Naši psycholožku na krajské policejní správě jsem už vyhledal. Spíš preventivně, ne že bych měl nějaký psychický problém, ale protože sám mám psychologické vzdělání, vím, že krize může přijít kdykoliv. Sice ještě nejsem úplně ve své kůži, ale doufám, že brzy budu.
Má za sebou už misi v Kosovu
Martin Foltýn už má za sebou misi v Kosovu, kde v letech 2002 a 2003 působil v oblasti ochrany významných osob. Prvního půl roku pracoval v Prištině v útvaru pro vysoce rizikové eskorty.
"Chránili jsme politiky, církevní hodnostáře, soudce i svědky. Zbývající půlrok jsem sloužil v operační jednotce poblíž srbské hranice. Především to byla obrovská zkušenost, profesně i lidsky. Viděl jsem hodně utrpení, zažil jsem rizikové momenty i okamžiky absolutní pohody," popsal mladý muž v rozhovoru pro MF DNES v roce 2006.
Největší podíl jeho zákroků u speciální skupiny brněnského pohotovostního pořádkového odboru tvoří podle něj situace, kdy pachatelé ohrožují život a zdraví; násilné konflikty, rvačky a napadení zvlášť důležitých objektů. "Z toho důvodu mám v pracovním zařazení přísnější nároky na tělesnou přípravu, sebeobranu a střelbu. Musím ovládat i první pomoc nebo psychologii," popsal policista, který vystudoval speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.
