„Primář se na vizitě ptal, kde se mi to stalo. Když zjistil, že na letišti, kde mám letadlo, ptal se, jestli chci stále ve svém věku pilotovat. Pak pochopil, že na tom trvám, a nařídil celkovou výměnu kloubu,“ usmívá se při vzpomínce dnes třiadevadesátiletý Brňan, který má základnu v brněnských Medlánkách.
Díky kyčelní náhradě se stále může věnovat své životní vášni. „I když po čtyřech hodinách v letadle o sobě noha občas dává vědět,“ připouští Gustav Vrbacký, který byl už zapsán v Knize rekordů jako nejstarší a nejdéle plachtící pilot kluzáku v České republice.
Je to už 76 let od chvíle, kdy poprvé vzlétl. V oblacích tedy strávil většinu svého života. Ale když bere za mohutné dveře hangáru, které kdysi vyrobil, na svůj věk rozhodně nevypadá.
Létat začal v sedmnácti a jedním z prvních závodů byl Pšíkalův memoriál, který se letěl z Medlánek do pražského letiště Točná. Počasí ovšem letcům nepřálo. Vrbacký se navíc nemohl spolehnout ani na leteckou mapu, v ruce měl pouze tu školní s měřítkem 1 : 750 000.
O tom, jak vypadá například Havlíčkův Brod, nevěděl vůbec nic. Při kroužení nad Kutnou Horou ho však zaujal typický půdorys chrámu svaté Barbory.
„Říkal jsem si, co je to za zajímavý kostel. Pak mi došlo, Gusto, však to je kostel ze známky, vždyť to je tech Kutná Hora! “ směje se. Nabral tedy kurz na Prahu. Na Točnou sice dorazil jako jeden z posledních, ale doletěl.
Znamení dával šálou a výstřelem
Mezi nejoblíbenější vzpomínky Vrbackého patří jeho letecké „poprvé“, například jedna z prvních třísetkilometrových tras. „Vybral jsem si let Tišnov – Nové Zámky – Lučenec. Aby mi přelet uznali, musel jsem mít potvrzené, že mě v těch Nových Zámcích viděli,“ vysvětluje Vrbacký.
Sebral tedy v Medlánkách na letišti pistoli na barevné rakety. Po příletu do Nových Zámků vystrčil ruku omotanou šálou z okýnka a nad letištěm vystřelil, zaměstnanci letiště ho díky tomu zahlédli a mohli dosvědčit jeho plachtění.
Za celý svůj život strávil v kokpitu celkem 7 100 hodin, což se rovná 295 dnům. V letadle tím pádem dohromady proseděl necelý rok.
Dobrodružství si neužil jen ve vzduchu, ale i na zemi. Například když v aeroklubu zařizovali novou medláneckou základnu. „Stavěli jsme ji hlavně svépomocí,“ komentuje Vrbacký. Tehdejší Svazarm stavbu nepodporoval, díky vytrvalosti a známostem Vrbackého ale nakonec budovu v rámci akce Z postavili. A ve vjezdu do areálu letiště stojí dodnes, i s pamětní deskou odkazující na peripetie jejího vzniku.
Svoje dlouholeté zkušenosti s létáním předával generaci dalších pilotů, když až do pozdního důchodu učil za kniplem létat jako instruktor a letecký inspektor. „V pětaosmdesáti jsem s tím ale seknul a od té doby létám jen pro radost,“ popisuje Gustav Vrbacký, jak kariérní létání pověsil na hřebík.
„To, že jsem držitelem rekordu nejdéle plachtícího pilota, jsem do poslední chvíle nevěděl,“ vypráví. Jeho dcery a kamarádi na letišti před ním totiž certifikát tajili, aby ho překvapili. Kromě tohoto rekordu si může připsat i zlatý odznak s diamanty FAI, prestižní ocenění nejlepších plachtařů světa. V Česku se ho dostalo pouhým 250 pilotům, Vrbacký ho získal ve svých 47 letech přeletem z Medlánek přes Vrchlabí do Nových Zámků.
Sportovní létání pohltilo i jeho ženu
Není divu, že takto „rozlítaný“ pilot si pro život vybral také ženu s vášní pro plachtění. Jeho Eva začala létat ještě dříve než Vrbacký, dvakrát byla na bedně na mistrovství republiky žen. Na kontě měla i sedm seskoků padákem. „Ta mohla jít sama hlubokým lesem o půlnoci a neměla pocit strachu,“ vzpomíná na svoji již zesnulou manželku.
Mezi ni a letecký sport se vloudily starosti o domácnost a děti, letadel se proto vzdala, aby mohl plachtit alespoň manžel. Jejich dcerám se však gen s láskou k výškám trochu vyhnul, zatímco on se nad cizími kraji občas vznášel, jeho děti studovaly jejich jazyky.
„Trošku jsem se někdy i bál,“ doznává pilot. Největším problémem při létání je totiž hustá, nepropustná oblačnost. „Při létání v mracích máte zoufalý pocit,“ přiznává Vrbacký. Padák naštěstí nikdy použít nemusel. „Párkrát se mi ale stalo, že mi ve vzduchu vysadil motor,“ dodává.
Dramatické situace vzniklé kilometry nad zemí naštěstí vždy dobře dopadly – větroně s Vrbackým vždy dosedly bezpečně na zem, ať už díky štěstí a širokému rozpětí křídel, nebo plachtařově umu. Zranění se mu také vyhýbala.
K lékařům vzhledem ke svému věku chodí každé dva roky na prohlídky, jednak kvůli pilotnímu průkazu, stále je také aktivním řidičem auta. „Nechci se chlubit, ale mám silné srdce,“ říká přesvědčivě letecký senior.
Sestavil si i vlastní letadla
Ve vzduchu se teď už snaží zbytečně neriskovat, i kvůli o čtyři roky mladší přítelkyni. „Hodně se o mě bojí,“ připouští. Proto raději schovává své létání za hlášku „Jdu na letiště“. „Ale v balonu se mnou letěla,“ směje se Vrbacký. Na rozdíl od letadel je podle něj balon specifický svojí pomalostí a plynulostí. Kromě vyhlídkového letu balonem má na kontě i 120 odlétaných hodin s vrtulníky.
„Hrozně obdivuji tu techniku a řemeslo,“ popisuje svoji lásku k letectví, která ho nepustila přes sedmdesát let. Pamatuje dobu, kdy se letadla konstruovala ze dřeva, i nástup sklolaminátů v 50. letech, který letecké plachtění posunul na nový level.
„Ale i rozvoj meteorologie je úžasný, člověk skoro ani nepotřebuje mapu,“ podivuje se. V rámci své kariéry letadla i stavěl, celkem sestrojil pět strojů, se kterými i létal. „Jsem zkrátka hračička,“ usmívá se nejstarší pilot v zemi.
