Tři roky, od svých téměř dvanácti do patnácti let, totiž strávil v pekle židovského ghetta v Terezíně. Tím během druhé světové války prošlo na 130 tisíc Židů, přežilo z nich jen něco kolem sedmi osmi tisíc.
Pavel Fried byl jedním z nich a stejně tak i jeho rodiče. Jeho sestra ale i s manželem zahynula v plynové komoře v Osvětimi. A z desítek příbuzných se z lágru vrátil jeden strýc. Ti ostatní se stali oběťmi holokaustu.
Do Terezína se Fried dostal s maminkou v květnu 1942 z Třebíče, kde se narodil, bydlel s rodiči a zažil pohodové roky. Do doby, než přišel Hitler, žili jako ostatní.
„A najednou jsme nemohli nikam, ani do školy. Hráli jsme si na hřbitově. A pak jsme se museli dostavit do třebíčského gymnázia se zavazadlem do 50 kil. Prý nám pan Hitler věnoval celé město a oni že nás tam odvezou,“ vypráví Fried.
To, že i s rodiči zůstal v Terezíně tak dlouho, bylo neobvyklé. „Byla to náhoda, možná štěstí nebo Boží řízení, vyberte si,“ říká dnes šestaosmdesátiletý Fried.
Když budeme hodně pracovat, přežijeme, věřili vězni
Štěstí bylo v tom, že se otec dostal do samosprávy a staral se o domy a matka pracovala pro armádu – stříkala uniformy na bílo pro boj v zimě. Tito lidé do transportů nechodili.
„Já už do něj zařazený byl, ale zachránila mě matka. Řekla vedoucímu dílny, Židovi, že chce jít se mnou. A vedoucí šel za esesákem, který je měl na starosti, s tím, že o zapracovanou sílu nechce přijít,“ vzpomíná Fried.
„Esesák nás pak ještě s jedním klukem nechal nastoupit na dvoře. Dodnes vidím, jak jsme stáli v pozoru a on na nás zdálky koukl a pak řekl: ‚Na, gut.‘ A to nám zachránilo život,“ popisuje.
Období života v Terezíně připomínají dva obrázky v jeho bytě v Brně-Židenicích. Na jednom je místnost s tříposchoďovými palandami, na druhém stavba železniční vlečky z Bohušovic do Terezína. Po ní proudily tisíce lidí v dobytčácích do Osvětimi.
„Tvrdili nám, že jedou na východ na práci. Netušili jsme, co se s nimi dál děje. Pořád v nás ale udržovali naději, že když budeme hodní a budeme hodně pracovat, nějak přežijeme,“ říká Fried.
Přitom to podle něj byla z hlediska logistického obrovská akce. „Vyvraždit šest milionů lidí není jednoduchá věc. Někdo ji musel připravit. To nedělali esesáci, to dělali obyčejní lidé a nikdo se neptal, proč se to děje,“ podotýká.
Fronty se stály na všechno
I když Terezín nebyl vyhlazovací tábor, zemřelo tam 35 tisíc lidí – na průjmy, infekce, tyfus, a nejvíc staří lidé. Bylo to hlavně kvůli nedostatečné hygieně. Městečko bylo postavené pro sedm tisíc lidí, Židů tam namačkali šedesát tisíc.
„Nás, starší kluky, ubytovali v bývalé škole, kde je dnes muzeum. Celkem nás tam bylo asi 400, v naší cimře 42. Spali jsme na palandách ve třech nad sebou,“ popisuje Fried.
Pro život v Terezíně byly typické blechy, vši, hlad, smrad a fronty. „Ty jsme stáli od rána až do večera a úplně na všechno – ráno na záchod, na umytí, pak na kafe, na jídlo. Toho bylo ale málo. Fasovali jsme čtvrtku chleba na tři dny a tři proužky margarínu,“ líčí Fried.
Nejděsivější ale byla podle něj hrozba transportů. Poslední odjel v říjnu 1944. Ke konci války se někteří vězňové vrátili.
„Teprve pak jsme pochopili, co se asi s nimi dělo. Byly to kostry s vyboulenýma očima. Snažili jsme se jim aspoň házet jídlo, ale škrtili se a rvali si sousta od pusy.“ I s matkou a otcem se po válce vrátil do Třebíče. „Na poslední den v Terezíně se ale vůbec nepamatuji,“ tvrdí.
Od roku 1946 žije v Brně. S výjimkou vojny. Tu strávil za Čepičky a u pétépáků jako hrdinové z Černých baronů. Kvůli otcově živnosti, kterou mu komunisté stejně sebrali.
