„Učil tam Petr Skácel, což byl bratr básníka Jana Skácela. Já mu ukázal ta moje veledíla, on je vzal a hodil do koše se slovy ‚přijď ve čtvrtek‘. Byl jsem z toho nejprve vyplašený, ale nakonec mu vděčím za hodně,“ vzpomíná Dvorský.
Učitel mu za rok a půl kompletně změnil názor na to, co vlastně umění je, a přesvědčil ho, že nestačí jen slepě překreslovat jiná díla. Díky přípravě hravě zvládl přijímačky na střední uměleckou školu v Husově ulici v Brně a o deset let později úspěšně dokončil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kam ho na studium ilustrace přijal malíř a grafik Antonín Strnadel. Právě tam se seznámil s oborem vědecké ilustrace, který ho provázel po zbytek kariéry.
Ke kreslení precizních detailů kostí, zvířat, rostlin nebo hornin dnes již 78letého ilustrátora dostal jeho tehdejší spolužák, který spolupracoval s populárně-naučným nakladatelstvím Artia. Dvorský mu občas vypomáhal, ale až po dokončení studií se dočkal své samostatné životní zakázky. Od nakladatelství dostal možnost podílet se na knize Karla Sklenáře, odborníka na dějiny archeologie z Národního muzea v Praze.
Zemřel brněnský malíř a ilustrátor Alois Mikulka. Vždy vytvářel vlastní svět |
„Byl jsem nervózní, protože tenkrát ilustroval pravěk především Zdeněk Burian. Byl ale už starý, proto hledali někoho jiného. Na otázku proč zrovna já, když existuje mnohem více známějších ilustrátorů, se mi dostalo úsměvu a odpovědi, že to zkrátka nikdo jiný nechce. A to dávalo smysl, nikdo se totiž nechtěl dostat s Burianem do konfrontace. Včetně mě,“ ohlíží se Dvorský.
Nabídku nakonec vzal, ale v hlavě měl jasný plán, že na to musí jít úplně jinak. „Nechtěl jsem, aby se čtenář jen koukal, jak to v pravěku vypadá. Zaměřil jsem se naopak na práci archeologů. Hlavním motivem v popředí byl obvykle nález, například semínka nebo zkamenělina pod mikroskopem, a teprve v pozadí byl náznak mamutů,“ popisuje Dvorský. A konstatuje, že ačkoliv vědci s tímto přístupem byli spokojeni, pro širokou veřejnost zůstával atraktivnější Burianův styl.
Úspěchy však slavil i tak. Některé jeho ilustrace dodnes využívají i autoři jiných publikací, příkladem jsou portréty hominidů z knihy Člověk od Jana Beneše.
Když se obrací nos naruby
Během kariéry se seznámil s mnoha dalšími vědeckými obory, ale byl to právě pravěk, který mu nejvíc přirostl k srdci. „Když jsem maloval třeba ptáka, sotva jsem ho dokreslil a už jsem zapomněl, jak se jmenuje. Bylo to zkrátka řemeslo, z pravěku se ale stal koníček, o kterém si troufám říct, že vím hodně,“ svěřuje se.
Velký podíl na tom měla skutečnost, že pracoval s nejnovějšími archeologickými nálezy a poznatky, díky čemuž byl vždy v centru dění a vývoje oboru. Spolupracoval i s významnými antropology a archeology jako Jan Jelínek, Jan Beneš a Jiří Svoboda, který ho navíc provázel celou kariéru. Své vědomosti zúročil i při vzniku Archeoparku v Pavlově na Břeclavsku.
Zdobil knihy, známky chrlil na počkání. Ilustrátor však zažil i nouzi |
I ostatní obory ho nicméně dokázaly zaujmout. „Úžasní byli hlavně ti lidé a jejich zápal. Jsou zajímaví podobně jako umělci,“ říká Dvorský. V oblibě měl také doktory. Jeden jeho známý chirurg ho přinutil sledovat operaci, aby detailně pochopil anatomii nosu, který měl kreslit. „Není nic příjemného, když vidíte, jak ten nos obracejí naruby. Já to ustál, ale co jsem slyšel z doslechu, tak kameraman z televize prý omdlel,“ vytahuje historku.
Za celoživotní práci a přínos v oblasti umění si za minulý rok vysloužil Cenu města Brna. Ačkoliv podle svých slov doteď neví, proč zrovna on, domnívá se, že největší podíl na tom měla jeho pedagogická činnost, a nikoliv umělecká. V roli učitele se po revoluci ocitl na své bývalé střední škole v Husově ulici a jako první v republice tu inicioval založení oboru vědecká ilustrace. Tím jí otevřel dveře i na jiných školách.
„Snažil jsem se ovšem učit umění obecně, především umělecké vidění. Technologie se vyvíjela a to, co jsem se ještě několik let zpátky učil já, už dávno neplatilo. Drtit studenty jen klasickou vědeckou ilustrací by nebylo efektivní, stejně by si všichni uplatnění nenašli,“ podotýká.
Ležel na koleji a četl Sartra
Technologický posun v umění nevnímá negativně a věří, že poctivá ruční práce nikdy své kupce neztratí. „Rozdíl mezi originální kresbou a tiskem pořád je. Má to prostě jinou hodnotu. Dodnes se velmi dobře prodávají tisky z litografického kamene z 19. století. Proto si myslím, že se stále najdou lidé, kteří ocení tradiční díla,“ líčí.
S ještě větší láskou než na pedagogická léta vzpomíná na dobu, kdy byl sám v roli studenta. Mezi jeho oblíbené příhody patří seznámení s profesorem, tvůrcem animovaných filmů a ilustrátorem Jiřím Trnkou po nástupu na vysokou školu. „Jako jednu z prvních věcí nám řekl, že má rád hochy a děvčata z venkova, protože mají pěkný přístup k práci, a ne intelektuály, kteří leží na gauči a čtou Sartra. A já ztuhl, protože přesně den předtím jsem ležel na koleji a četl Sartra,“ vypráví Dvorský se smíchem.
Měla jsem jiné nápady než mužští kolegové, vzpomíná autorka „okatých“ kreseb |
Bál se, že kvůli tomu bude muset přestoupit, ale nakonec si Trnku zapamatoval jako milého a lidského člověka, který ho v životě hodně ovlivnil. „Na Malé Straně měl krásný empírový domeček. Se spolužáky jsme k němu chodili na korektury a někdy jsme dostali i skleničku koňaku a mudrovali o umění. Prostě nádhera, ta škola byla krásná a na pedagogy jsem měl velké štěstí,“ oceňuje.
Dnes by se ovšem na stejnou dráhu zřejmě nevydal. Uživit se pouze ilustrací je podle něj obtížné, význam této profese se za poslední roky změnil. „Já si žil dřív nadstandardně. Za minulého režimu se stát chtěl chlubit, jak je kulturní, a tak nakladatelství – zejména ta dětská – dotoval. Redaktoři se v té době vůbec neohlíželi na honoráře, ale zajímala je kvalita, za kterou byli ochotni zaplatit. Dnes už je to jiné, a i když některá nakladatelství stále chtějí kvalitní díla, nemají na to mnohdy prostředky,“ stýská si Dvorský.
Zakázek má čím dál méně, obvykle je už navíc přebírá jeho žena, protože on sám už nemá chuť. „Teď ve volném čase spíš maluji, když už mám ten titul akademického malíře. Pořád jsem ale zůstal u propojení zvířat a literatury. Třeba tahle velryba je Moby Dick a ten brouk zase Proměna od Franze Kafky,“ ukazuje obrazy ve svém ateliéru.
