Sedláček vystupoval v domovském Archlebově na Kyjovsku a okolí, s brněnským Slováckým krúžkem se vydal reprezentovat moravský folklor i do Norska nebo Finska.
„U nás se vše naučil a pak přenášel to, co se z folkloru zapomnělo, zpátky na vesnici. Vždycky byl dobrosrdečný, poctivý a plný elánu,“ vzpomíná místopředseda krúžku Zdeněk Fajbus.
Jenže od roku 2017 je všechno jinak. Sedmapadesátiletý Sedláček ani netančí, ani nezpívá. Kvůli krvácení do mozku ochrnul na pravou stranu těla, je připoutaný na invalidní vozík a nemluví.
„Co je na tom nejtěžší? Už dva roky jsem neslyšela jeho hlas. To je něco, na co si ženská nezvykne. Mít vedle sebe svého manžela, skvělého parťáka a kamaráda, a neslyšet ani větu,“ svěřuje se Leona Sedláčková.
Právě ona se teď o Jaroslava stará. Současná situace ji přiměla opustit práci projektové manažerky. Z ničeho nic se z ní stala pečovatelka, žena v domácnosti.
„Ze dvou platů nebyl najednou žádný. Chybí mi kontakt s lidmi. Teď se buď starám o manžela, nebo studuji logopedická, rehabilitační a další cvičení, říká.“ Její okolí se ji snaží přimět k odpočinku. „Já ale nemůžu polevit, musíme to zvládnout,“ dodává si odvahy.
A ačkoliv si odchod do domácnosti vyzkoušela už se svými dvěma dcerami, aktuální situaci nechce vůbec srovnávat.
„Rodičovská mě nabíjela, děti si se mnou povídaly, objaly mě, daly pusu, byly tvořivé, zajímaly se. Teď je to jiné, snažím se manžela vrátit do aktivního života, ale nemám od něj zpětnou vazbu. Jednoduchá slova jako děkuji, dobré ráno, to se nám zatím nedaří,“ vysvětluje posmutněle.
Před operací chodil po svých, z nemocnice musel na vozíku
Jaroslavův stav se změnil během pár týdnů. „Začalo se mu hůř mluvit. Nechtěli jsme nic podcenit a jeli k lékaři. Asi měsíc ho pak pozorovali v Praze v nemocnici a nevěděli, co s ním,“ líčí Sedláčková.
Pak přišla operace. „Byli jsme za ním na návštěvě, procházel se s námi venku, pak po svém způsobu pobíhal po pokoji a těšil se z naší přítomnosti. Po operaci se probudil ochrnutý, z nemocnice jsem ho vezla,“ vypráví Sedláčková.
Jenže ani to nebylo všechno. Při jednom z dalších pobytů v nemocnici spadl a zlomil si kyčel v krčku.
„Doktor mi tehdy řekl, že celý kloub půjde vyměnit, ale manžel by musel do celkové narkózy. To jsem nemohla dopustit. Zrovna začal aspoň trochu více reagovat, a znovu by mu měli mozek uspat? Tak to ani náhodou,“ má jeho žena jasno i s odstupem. Jenže léčba zlomeniny konzervativně bez operace si vyžádala absolutní klid.
Leona nesměla s Jaroslavem asi tři měsíce hýbat. „Zpočátku to pro mě bylo nepředstavitelné. Jak ho mám přebalovat, a přitom s ním nesmím pohnout? Nakonec jsme to zvládli a zlomenina srostla,“ říká s tím, že společně toho přestáli už mnoho.
Leona a Jaroslav teď pravidelně jednou týdně tráví v Brně čas pochůzkami po logopediích a rehabilitacích. „Každý den musím manžela a vozík několikrát naložit do auta i z auta. Záda trpí neuvěřitelně, ale jinak to nejde,“ uvědomuje si.
Do léta bude chodit, věří žena
Ačkoliv ji osud tvrdě zkouší, nemluví zahořkle. „V domě chybí chlapská ruka. To, že nemám čas na zahradu, mi tak nevadí. Ale objevuje se spousta drobností, se kterými mi naštěstí často vypomohou kamarádi a sousedé,“ popisuje vděčně.
Hodinu dopoledne a hodinu odpoledne cvičí s manželem na motomedu. „Levou nohou musí zabírat, šlapat, ta druhá se veze. K tomu hodina logopedie dvakrát denně, dále fyzioterapie, elektrostimulace,“ vypočítává Sedláčková každodenní povinnosti.
Po obědě její manžel většinou spí. A to je čas, kdy jeho žena může zajít na nákup nebo do lékárny. Víc volného času ale nemá.
„Je to zápřah, každodenní a celodenní. Myslím, že ani práce o seniory není tak náročná, protože ti se třeba u televize zabaví. Touto ‚televizní‘ cestou my jít nechceme. Nikam by nás to neposunulo,“ dodává.
A jaký je její nejbližší cíl? Svého manžela chce co nejdříve rozchodit. „Bude chodit. Aspoň malé krůčky a základní pohyb. A doufám, že se to podaří už do léta. Já si jinou variantu nepřipouštím,“ povídá odhodlaně.
I když jim lékaři příliš velkou naději nedávají, Sedláčková se nevzdává. „O trubici v krku mi také tvrdili, že už se jí asi nezbavíme. A vidíte, je pryč,“ usmívá se.
Obec vybírá peníze na akcích, na lázně přispívají i kolegové
S intenzivní rehabilitací pomáhají zdravotníci v lázeňském zařízení Sanatoria Klimkovice u Ostravy. Jeden měsíc tam Sedláčkovi už absolvovali. Jenže další pobyt je pro rodinu bez velkého příjmu dost velká zátěž.
„Tyto intenzivní terapie platí pojišťovna bohužel jenom částečně,“ vysvětluje Sedláčková.
A právě na tyto intenzivní rehabilitace vypsali sbírku díky projektu Strom přání. Lidé tak na léčbu mohou přispět na transparentní účet. Více než polovinu požadované částky už Sedláčkovi na kontě mají, stále jim však schází přes 90 tisíc korun.
K rodině nejsou lhostejní ani jejich sousedé z Archlebova. Zrovna o víkendu uspořádala obec ve spolupráci s místními pěveckými sbory a spolky soutěžní přehlídku gulášů.
„Měli jsme radost, ačkoli to pro nás byla organizačně náročnější akce. Přišly bezmála čtyři stovky lidí, tedy více než třetina Archlebova. Finanční výtěžek věnujeme právě Sedláčkovým. Jaroslava jsme všichni znali, především z kulturních akcí,“ podotýká starosta Miroslav Jarolík.
Manželé se na akci byli podívat také. „To množství lidí nás překvapilo. Je krásné, že se obec dokáže semknout a spolupracovat, a ještě navíc tak pomoci dobré věci. Všem patří velké poděkování,“ vzkazuje Sedláčková.
A podle svých možností přispívají také bývalí kolegové ze Slováckého krúžku.
„Jarda byl u nás od svých pětadvaceti. Jel s námi do Norska, tam se osvědčil. Tak jsme ho vzali i do Portugalska nebo německého Stuttgartu,“ vybavuje si místopředseda Fajbus.
Zpráva o ochrnutí ho zasáhla. „Byl jsem jako opařený. Ale hned jak to šlo, jsem řekl Jardovým bývalým kolegům, aby každý z nás na účet něco přihodil,“ dodává. Ačkoli s nimi Jaroslav nevystupuje, do kroje se přeci jen čas od času s pomocí manželky obleče, zúčastnil se v něm i hodového průvodu.
