Osmý listopad roku 1949 byl pro právníka Oldřicha Pecla, rodáka z Kyjova-Bohuslavic, posledním dnem, kdy viděl svou rodinu. Hned ráno k němu vtrhli členové policie, zatkli ho a následně vmanipulovali do rozsáhlého propagandistického procesu. Odvlekli ho nejprve k výslechu, pak do vězení.
O zhruba půl roku později, v červnu 1950, byl společně s dalšími politickými vězni Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou za zločin velezrady odsouzen k trestu smrti.
Od letošního října zdobí fasádu bytového domu v pražské Pařížské ulici, kde před procesem bydlel, pamětní deska z projektu Poslední adresa.
„Připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně, nesou údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil,“ vysvětluje Michaela Stoilova, která v českém prostředí pomáhala projekt zavést.
Obvinění ze špionáže a protistátních kontaktů
Po únorovém převratu v roce 1948 se Pecl podílel na koncepci nového programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi.
„Obvinili ho z rozsáhlé špionáže ve prospěch zahraničních agentur, které se měl dopouštět s Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí,“ uvedla Markéta Doležalová z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dále byl Pecl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií kvůli rodinným vazbám.
Ačkoliv se za politické vězně postavila v průběhu procesu i taková kapacita, jakou byl fyzik Albert Einstein, skončili všichni zajatí na popravišti.
„Prosím vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít,“ přimlouval se tehdy Einstein.
Jeho slova jsou vyryta i na několika připomínkových deskách, včetně té v Peclově rodišti v kyjovských Bohuslavicích.
Vykonstruované procesy prorokoval
Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla také zatčena. „Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno. Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později,“ podotkla Doležalová.
Samotné vyšetřování Ankicy Peclové nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“ a tak ji v únoru 1951 vyhostili z Československa.
Pecl svůj osud nejspíš vytušil. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. října 1949 prorokoval obří vykonstruované procesy.
„Proslýchá se, že se i zde chystají monstre-procesy. Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují,“ psal v dopise.
Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v pražském Motole. Plné rehabilitace se Peclovi dostalo v roce 1990.
