Srdce bolí, ale naučili jsme se prožít každý den, líčí uprchlice z Ukrajiny

Dcera pracuje v květinářství, syn studuje kurz 3D modelů. Občas přijede i manžel, který působí na Ukrajině jako dobrovolník. A uprchlice Oksana Černij, jejíž Deník Ukrajinky loni přinášel portál iDNES.cz, žije i pro roce války na jižní Moravě a neví, zda se někdy vrátí domů. Věnuje se včelám, snaží se mít radost z každého dne. Na svůj blog by ráda navázala napsáním knihy.

Některé stála válka domovy, jiné dokonce životy. Přesto se lidé nevzdávají a bojují dál. „Ukrajina je země hrdinů. Nejenže jsme naživu, ale vracíme úder nepříteli, který je dvacetkrát větší než my. Zuříme, pláčeme, srdce nám puká vejpůl. Ale žijeme,“ napsala mimo jiné uprchlice Oksana Černij. Příběhy a myšlenky zaznamenané v jejím Deníku přitom platí dál.

Černij spolu s rodinou utekla z válkou sužované země nejprve do Polska. „Byli jsme tam týden u kamaráda. Do Brna jsme přijeli 4. března. Bydleli jsme v hotelu Voroněž, pak jsme si pronajali byt nedaleko Pohořelic, kde bydlí maminčina teta. A tam jsme dosud,“ popisuje jednapadesátiletá Ukrajinka.

S českou větví rodiny se spojila již před třemi lety díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny. Jako kdyby tušila, že bude její pomoc brzy potřebovat.

Po příchodu se Černij začala poohlížet po práci. „Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme měli včelařství. Hledala jsem proto práci v tomto odvětví,“ přibližuje.

Chvíli se jí v něm opravdu poštěstilo pracovat, avšak šlo hlavně o fyzicky náročné úkony. Černij se chtěla věnovat spíše zpracování včelích produktů, proto nakonec odešla.

V srpnu 2022 začala učit v adaptačním centru v brněnských Lužánkách, kde využila svou desetiletou pedagogickou praxi. O dva měsíce později nastoupila do organizace Magdalenium, jež pomáhá obětem domácího násilí. „Zjistila jsem, že vše, co znám, v mé nové práci nějak užiju. Jsem trošku psychologem, pedagogem i zdravotní sestrou,“ vyjmenovává Ukrajinka.

Včelařské zkušenosti jí však také přijdou vhod. Pořádá workshopy v ukrajinském centru na Moravském náměstí, o Vánocích navštívila některé školy a na trhu měla stánek s včelími produkty. „Když vyrábím krémy, svíčky a mýdla, je to práce i pro srdce a duši, odpočinu si u toho,“ svěřuje se Černij.

Deník Ukrajinky

Projekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku.

Ze stejného důvodu začala přispívat do Deníku Ukrajinky. „Vypsat se z pocitů mi pomáhalo ulevit duši. Psala jsem pravdu o válce a o našem lidu, kterému jsem takto mohla trošku pomoct,“ vysvětluje.

Celkem napsala 22 příspěvků, teď by si ráda založila vlastní blog. „První článek bude ‚Pravda o Stepanu Banderovi‘,“ nastiňuje.

Její manžel působí na Ukrajině jako dobrovolník, občas se však přijede za rodinou podívat. „Dcera je v květinářství, syn studuje kurz 3D modelů. Babička zatím hlídá pravnuky,“ líčí Černij. Ve volném čase se dívají na české pohádky a chodí na výlety. „Naučili jsme se každý den opravdu prožít. Těší mě, že bydlíme v zemi našich předků. Morava je moc hezký kraj s dobrým počasím a krásnou přírodou.“

Souhlasí s ní i včely. „Je zde pro ně ideální klima. Málo tady fouká a je tu teplo a slunečno. A dobré bylinky. Kdybychom sehnali kousek země na úly a dům, tak by se tady dobře žilo,“ uvažuje Černij.

Sama neví, jestli se na Ukrajinu vrátí. Z dnešního výročí války je jí úzko. „Bolí mě z toho srdce. Ten rok byl pro ukrajinský lid strašný. Věřím však, že válka brzy skončí.“

Oksana Černij

Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března.

První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici

Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci

Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla

Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka

Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak

Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky

Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli

Osmý díl jejího deníku: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy

Devátý díl jejího deníku: Tady se řeší ceny energií, na Ukrajině, kolik lidí zemřelo

Desátý díl jejího deníku: Kdysi jsem měla obyčejné sny, teď si přeji jen jednu věc

Jedenáctý díl jejího deníku: Když si večer lehnu do postele, přichází na mě smutek

Dvanáctý díl jejího deníku: Mámina sestřenice v Rusku říká, že jsme všichni fašisti

Třináctý díl jejího deníku: Včelařství sice nevyšlo, ale budu pracovat jako učitelka

Čtrnáctý díl jejího deníku: Jsme ve střehu a stále silnější, pomáhá nám hněv

Patnáctý díl jejího deníku: Děti si s plyšáky hrají na evakuaci, chcete to i vy?

Šestnáctý díl jejího deníku: Teď máme obrovskou příležitost odpoutat se od říše zla

Sedmnáctý díl jejího deníku: Nestačí jen v něco věřit nebo doufat, je nutné jednat

Osmnáctý díl jejího deníku: Návrat domů je skličující, lidé jsou v depresi a bez práce

Devatenáctý díl jejího deníku: Doufám, že vláda v Rusku skončí a přijde o jaderné zbraně

Dvacátý díl jejího deníku: Rusové utíkají před mobilizací, na válku ale názor nezmění

Jednadvacátý díl jejího deníku: Včely zalepily minu v úlu voskem, lidi zachránily

Dvaadvacátý díl jejího deníku: Rusové na nás páchají genocidu, ale nikdy nás neporazí