Zvenku působí moderní rodinný dům v Mokré-Horákově na Brněnsku jako tuctové obydlí, které na první pohled ničím zvláštním nezaujme. Uvnitř něj se však odehrávají silné příběhy.
Od května v něm totiž bydlí pětice dospělých autistů, o které pečuje tým sociálních pracovníků. Pro Madlu, Marka, Terezku, Katku a Matušku, o které se jejich stárnoucí rodiče už nezvládají starat, se snaží vytvořit nový domov.
Když se rozhlížím po domě, zaujme mě čilý ruch, který tu i přes brzkou ranní hodinu panuje. Na první dojem se zdá, že zde bydlí úplně obyčejná rodina, při pozornějším pohledu si však všímám nestandardních drobností.
Autistům v Novém domově pomáhají s orientací v běžném životě i názorné vysvětlivky.
Například bílých kartiček nalepených na nábytku, které napovídají, k čemu daná věc slouží. Nebo reproduktorů zabudovaných ve stěně, z nichž se ozve upozornění pokaždé, když některý obyvatel domu otevře dveře od svého pokoje. Jak se později dozvídám, podobné „vychytávky“ skrývá celý dům.
Jeho vybavení je přizpůsobeno autistům, kteří v něm bydlí, pokoje si však zařídili podle svého vkusu. Například v místnosti krátkovlasé slečny Madly leží komínek tlustých knih, které si před časem půjčila v knihovně a nemá problém je za týden přelouskat. U Katky, jež se do domu nastěhovala jako první, se zase nachází klavír a další hudební nástroje.
Vedoucí sociální služby Martina Lintnerová vysvětluje, že Katka sice nemluví ani nečte, ale má moc ráda právě hudbu. Když jsme v jejím pokoji, nevím, jak jinak než slovy s ní komunikovat. Ještě víc mě znervózní chvíle, kdy ke mně natáhne ruce a pomalu se přibližuje. Pak mi vezme obličej do dlaní a ve mně klíčí strach z neznáma, protože nevím, co čekat. „Nebojte se. Tohle je její způsob, jak ukázat, že jste jí sympatická,“ objasňuje Martina Lintnerová, proč Katka často používá fyzický kontakt.
Klienti? Raději „děcka“
Po seznámení s domem, který vznikl z popudu rodičů autistů, scházíme do jídelny v přízemí. Přes velká okna do zahrady jsou sice vidět jen šedé mraky, ale v místnosti stejně panuje vřelá rodinná atmosféra. Všichni sociální pracovníci se schází u masivního dřevěného stolu, aby probrali denní plán.
„S Madlou a Markem bychom mohli jít nakoupit a Marek upeče bábovku,“ navrhuje pečovatelka Eva a všichni souhlasně přikyvují. Jediný mužský obyvatel domu Marek totiž moc rád peče a vaří, takže ho tato aktivita potěší. Za necelých patnáct minut jsou plány všech pěti obyvatel probrané, a může tak začít nový den.
Spolupráce je v Novém domově důležitou součástí programu.
Pečovatelé mluví o obyvatelích domu jako o „děckách“, přestože nejmladšímu je dvaadvacet let. „Neříkáme jim klienti, je to neosobní. Když jdu s kamarády ven, taky říkám, že jdu s ,děckama‘. V angličtině bychom použili výraz ,guys‘, v češtině se nám špatně hledal vhodný příměr,“ vysvětluje Lintnerová.
Cílem jejího týmu je přiblížit pobyt v domě co nejvíc běžnému životu a navodit rodinné prostředí. I proto je kapacita nastavena na šest obyvatel s autismem a tři sociální pracovníky na směně. Každý tak má na starosti dva svěřence, což se blíží modelu rodiče pečujícího o dva potomky. Přes noc pobývá v domě jen jeden pracovník, který dohlíží, aby se nic závažného nestalo. Aktuální sestavu má doplnit šestý člen, který se hledá. Zájemců o místo je víc, ale jelikož jsou autisté velmi specifickou skupinou, je nutné výběr pečlivě zvážit, aby si skupina správně „sedla“. Výběr se tak může protáhnout i na dva měsíce.
Po snídani a ranní poradě postupně obcházíme pokoje a probíráme stanovené plány. Jelikož je forma a závažnost autismu u každého z obyvatel domu jiná, odlišují se i nástěnky, na které si připevňují kartičky s denními aktivitami. U některých se nacházejí papírky jen s jednoduchými obrázky, u jiných mají také slovní popisky.
Spousta otázek i pochval
Následně se s pracovníky věnují dopoledním aktivitám, někteří se i trochu učí. Pomocí jednoduchých, často ručně vyrobených pomůcek trénují například jemnou motoriku nebo rozeznávání barev. Za správné splnění úkolu dostanou bod, a když je jich více, následuje odměna. Terezka například dostane obyčejný bílý rohlík, Madla se zase zúčastní víkendové akce.
Po krátkém učení nastává čas na cestu do obchodu. Jdeme lesem, který je hned za domem, a míjíme i kavárnu s výstižným názvem Mezi stromy. Tam rezidenti Nového domova v létě pomáhají, přičemž se učí pracovat a mít za sebe zodpovědnost. „Utírali jsme stoly a byli jsme i uvnitř kavárny,“ popisuje Madla.
Skončíme na ulici, bojí se matka autistických dcer. Pronájem je problém |
Cestou mi pokládá spoustu dotazů. Na prvních pár zvládnu odpovědět, ale když se mě například zeptá, proč mám zrovna takové příjmení, jaké mám, dostávám se do úzkých. Podobných otázek padne během dne ještě několik a všímám si, že je to pro autisty celkem typické. Podobně jako špatné snášení změn nebo časté opakování vět. „Moc ti to sluší. Máš krásné blonďaté vlasy, krásnou bundu, kalhoty i boty,“ usmívá se Madla, když vyjdeme z obchodu, a já přemýšlím, kdy naposledy jsem dostala tolik milých komplimentů najednou. Právě upřímnost a bezprostřednost se rovněž řadí k rysům, kterými se autisté vyznačují.
Po návratu zpátky do domova následuje oběd. Nejí se však pohromadě u jednoho stolu, ale na etapy, někdo dokonce mimo jídelnu. Třeba Terezka jí v obývacím pokoji, kde si k obědu ráda pustí videozáběry jedoucích tramvají. Dřív totiž bydlela v Brně a zvykla si na každodenní jízdu tramvají nebo autobusem.
Pečovatelka Adéla předčítá Terezce.
Po obědě má každý z pětice obyvatel čas pro sebe. Všichni si zalezou do svého pokoje a odpočívají. Někdo tráví čas s knížkou, jiný ho vyplní krátkým spánkem. V domě najednou zavládne ticho, které působí nepřirozeně, až nepříjemně. Jako by neustálý ruch a švitoření k tomuto prostoru zkrátka neodmyslitelně patřily.
Zhruba ve tři hodiny odpoledne se „děckám“ znovu začnou věnovat pečovatelé podle denního plánu. O víkendech jezdí autisté za svými rodinami, aby s nimi úplně neztratili kontakt. Pouze Katku navštěvuje rodina přímo v Novém domově, protože má ze všech nejtěžší formu autismu a častou změnu prostředí by těžko snášela. Od rodičů dostávají obyvatelé domu menší kapesné a zároveň pobírají invalidní důchody, které pokryjí náklady například na jídlo. Jinak domov využívá provozní dotaci a dary, jelikož se jedná o sociální službu.
Se sklonkem odpoledne naposledy obejdu obyvatele domu, abych se rozloučila. Všichni se zeširoka usmívají, a přestože nemají rádi změny a narušení prostředí, cítím, že mě po jednom společném dni přijali kladně. Po rozloučení odcházím přes krásný dvorek se zahradou pryč a za sebou nechávám místo, které díky Martině Lintnerové a dalším sociálním pracovníkům skutečně působí jako příjemný domov.
