Tenhle za tmy se odehrávající každohodinový (o víkendech i každopůlhodinový) hromadný sraz všech brněnských ochmelků před "roló" je, tuším, specificky brněnská atrakce.
V podobném měřítku se nemůže konat jinde než v "naší" velké vesnici, neboť Praha je pro podobné klíčové sraziště moc rozlehlá a všechny ostatní tuzemské destinace zase malé.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Citovou vazbu k onomu pobíhání mezi nástupišti (za stálého halekání ovíněných účastníků) jsem si vypěstovala též kvůli klasickému brněnskému zvyku kašlat na oficiálně naplánované cesty i vybudované přechody do té míry, že se všechny ty pitomě postavené podchody a zábradlíčka za noci už totálně ignorují (obcházejí a přeskakují).
Rozjezdy miluju i kvůli těžce zkoušeným řidičům, kteří v noci fungují nejen jako dovozci a informátoři nedovtipných ochmelků, ale nezřídka jako vycvičená ochranka cestujících před zvláště ožralými či agresivními pasažéry.
Inspirující rozjezdy
A důkazem mých kladných citů budiž i skutečnost, že za poslední léta jsem většinu básniček nenapsala jindy a jinde než v nočních rozjezdech, kde se mi inspirací stává nejen hladina alkoholu v (mé) krvi, ale hlavně hovory a chování spolucestujících.
Zrovna o tomto víkendu. Na nástupní ostrůvek se jakémusi zákazníkovi blízkého "ťamanského" hladového okénka vysypala celá miska opečených nudlí. Seděly jsme nad tou hromádkou za skly autobusu se dvěma staršími dámami, které zřejmě jako jediné v širém okolí nejely z hospody, ale z nějaké návštěvy nebo hlídání vnoučátek. Najednou se odkudsi přiřítil vychrtlý mladíček, hrábl do kupičky rozplesklé na zemi, nabral velkou hrst nudlí a spokojeně si je nacpal do pusy.
"Fúj!" vykřikly dámy unisono s patřičně zkřivenými obličeji. Načež se na ně mládenec přes sklo vesele zašklebil, zavolal "Chcete taky?" a znovu hrábl do hromádky.
Dámy se patřičně vyděsily, mladík opět hodil kořist do vlastního požeráku - a babičky si měly po celou jízdu o čem povídat. Jenže to už jsem neslyšela, protože do autobusu nastoupila i partička studentíků v kompletní středověké výstroji s brněním, drátěnými košilemi, plášti a meči, což značně podroušenou slečnu o kus dál vyprovokovalo k výkřiku: "Kluci, já tady sedím s úplným blbcem, můžete mi na chvilku půjčit ten meč?"
"Jazyk by jí měl, myslím, stačit," pronesl ovíněný pán vedle mě, zatímco jiný, vratce se kymácející u tyče, se rozzářil jako fakule a na celý autobus začal vykřikovat: "No, kluci, to se teda hned tak nevidí, to vám moc děkuju, to je panečku zážitek. A kde jste byli? Kam jedete? Kde vystupujete?"
Odpovědi mu ovšem byly šumafuk, stejně jako fakt, že ho mládež v rytířském ohozu během jízdy několikrát zachránila před jistým pádem.
Burčák, svařák, medovina
"Rozjezdový" kabaret se zase jednou vydařil, jako ostatně často, když ulicemi Brna teče burčák nebo se na vánočních trzích čepuje svařák a medovina. Ale vydaří se i leckdy jindy. Jako v červnu před deseti lety, kdy jsem realitu věrně zapsala do jedné starší básničky: "Holky v šalině se baví o trávě: To je ta, co seš doma, gecneš si před televizu - a v pět už nevíš, co je.
"Nevolej mně, teď nejsu doma!" řve jedna z okýnka na kluka s mobilem před Hlavním nádražím... Melou tak rychle, že těžce nestíhám. Za dunění šaliny slyším: "...jo, vokurky...černoši...už vypadnem... vole!"
O něco později jsem pro tuhle zálibu v nočních rozjezdech našla pointu po rozhovoru s bezdomovcem, který mě v autobuse nutil, abych se s ním napila na jeho čtyřiačtyřicáté narozeniny, zatímco vypadal nejmíň na šedesát. V duchu jsem se jala osahávat vlastní životní jistoty, představila jsem si své tři vcelku čisté děti ve vcelku čistých peřinách a uvědomila jsem si, že já, pokud se potřebuju zahřát, z konečné na konečnou po celou noc jezdit nemusím. Že na tom barevně opilém nočním Brně nejsem závislá. Takže mě dodnes hodně baví.
