„V prvních letech jsme byli spíš protestní hnutí. Vycházeli jsme z trochu naivní představy, že stačí upozornit na problém a společnost a politická reprezentace jej začne automaticky řešit. Zjistili jsme, že to tak nefunguje a že když něco kritizujeme, musíme přijít i s řešením,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Milan Štefanec, který v Nesehnutí působí od jeho založení.
Nesehnutí často určovalo v Brně témata veřejné diskuse, ať už šlo o silnici R43, hypermarkety nebo územní plán. Měli jste takovou ambici od začátku?
Byl to jeden z hlavních cílů, proč jsme vznikli. Chtěli jsme vnášet do společenské diskuse témata, včetně kontroverzních, kterým se často vyhýbají politici, protože se na nich nedají lehce nasbírat volební hlasy.
Byli byste stejně vlivní, pokud byste působili jinde než v Brně?
Brno má výhodu, že je tu hodně různých neziskových organizací, jsou celkem silné a dobře spolupracují. Díky univerzitám nemají nouzi o lidi, kteří jim pomáhají. Město má přesně tu velikost, kdy je možné ještě zmobilizovat lidi, aby se aktivně zapojili do rozhodování. Což se ukázalo na územním plánu. Že neprošla varianta, která podle našeho názoru rozparcelovávala Brno na pozemky pro developery a likvidovala velké plochy zeleně, se povedlo jen díky tomu, že se tisíce lidí zapojily do připomínkování. A ještě větší počet do veřejné sbírky na podání žaloby na město, která nakonec ukázala, že územní plán byl přijat nezákonně. Je taky vidět, že vztah Brňanů k městu je bližší a bezprostřednější, než kdybychom podobnou věc chtěli udělat v Praze.
Co se vám za těch 20 let podle vašeho názoru naopak nepovedlo?
To, co děláme nejdéle, tedy téma obchodu se zbraněmi a jeho regulace. Od začátku jsme říkali, že když do nějaké nestabilní oblasti bude Česko posílat zbraně, a to často i oběma bojujícím stranám, přispěje to k tomu, že konflikt bude gradovat a může to i způsobit velké uprchlické vlny. Tehdy to vypadalo jako alarmistický nereálný pokřik. Ale v poslední době se ukazuje, že jsme bohužel nebyli alarmističtí dostatečně, že situace okolo zbrojních exportů je daleko horší. Vývoz zbraní se nesnížil, naopak každoročně stoupá. A to i do zemí jako je Saúdská Arábie, která nejenže porušuje lidská práva, ale dlouho vyzbrojovala Islámský stát.
Museli jste za dobu své existence přehodnocovat principy, na nichž jste vznikli?
Spíš jsme je upřesňovali. Od začátku jsme vystavěli organizaci na demokratickém a nehierarchickém principu, bez šéfů, prezidentů, s kolektivním rozhodováním a velkým důrazem na konsensuální rozhodování. Také jsme přijali přísný etický kodex, z něhož jasně plyne, že nebudeme brát peníze od sponzorů, kteří porušují lidská práva, ničí životní prostředí či obchodují se zbraněmi. Vždy jsme říkali, že když ekologická nadace vezme peníze od firmy, která masově šíří herbicidy a geneticky modifikované rostliny, devalvuje tím svoje fungování a přestává být věrohodným partnerem. Nebereme ani finance od těch, kdo by si za ně chtěli koupit naši loajalitu, nebo kdyby to vypadalo, že nás platí konkurence. Když protestujeme proti supermarketu jedné značky, je jasné, že si nemůžeme vzít dar od konkurenčního řetězce, protože pak by byla naše věrohodnost zpochybnitelná.
Řečeno striktně byste tedy nemohli brát ani peníze od státu?
Od roku 2004, kdy se věnujeme problematice migrace a pomáhali jsme uprchlíkům z Čečenska, jsme se dostávali do častých konfliktů s ministerstvem vnitra. Přijali jsme proto tehdy zásadu, že od něj nebudeme brát granty, aby nevznikl dojem, že naši kritiku zmírníme. Stát ale jen přerozděluje veřejné peníze daňových poplatníků a měl by to dělat v transparentní soutěži a podle kvality. Pokud tedy s nějakým projektem uspějeme a získáme podporu, neznamená to, že si tím ministerstvo koupí naši loajalitu. Třeba ministerstvo zahraničí je jedním z terčů naší kritiky, protože i na něm leží odpovědnost za vývoz zbraní do zemí porušujících lidská práva. Na druhou stranu stejně tak podporuje velmi užitečné rozvojové projekty v zahraničí. Jenže pokud jako stát vyvážíme zbraně do oblastí, kde se zároveň z našich peněz staví školy, je to proti smyslu rozvojové pomoci.
Zatímco v devadesátých letech bylo neziskovek jen několik, dnes jsou jich tisíce a stále přibývají. Čím si to vysvětlujete?
U části mladé generace mizí strach být aktivní. Už není stigma se o něco zajímat. Jít na veřejný protest, podepsat petici nebo se zapojit bylo dříve brané tak, že to přece dělají ti aktivisté. Teď radíme vznikajícím subjektům, které řeší tu obchvat města, tam nelegální skládku. Lidé se sami dávají dohromady, začnou vydávat zpravodaj, založí si facebookovou skupinu, přihlásí se do různých povolovacích procesů. Někteří si udělají nezávislou kandidátku do voleb. Angažovat se je už naštěstí brané jako normální. My občanským iniciativám radíme, jak to dělat efektivně, aby nemusely procházet stejnými obtížemi jako my před lety.
Není to ale doklad rozevírání nůžek? Na jednu stranu skupina lidí aktivnějších než dřív a proti tomu větší snahy ze strany státu tyto aktivity regulovat?
Aktivita lidí je ale jen reakcí na snahy o omezování jejich práv. Demokracie je založená na tom, že zapojuje lidi, kteří chtějí, do rozhodování o věcech, jež ovlivňují jejich životy. Otevřená radnice, která zve občany k diskusi, a zapojení místních neziskovek je nejlepší prevencí před vyhrocením konfliktu mezi občany a samosprávou. Pokud radnice občany neposlouchá, vytváří tím podhoubí sporů, kdy vznikajícím iniciativám často nezbývá už nic jiného než kritizovat, křičet a protestovat.
Politici neziskovkám často vyčítají, že jsou nelegitimní a nevolené, přesto mají velký vliv.
Politické strany shání podporu jednou za čtyři roky, aby získaly hlasy a podíl na moci. My naopak musíme pro naše témata shánět společenskou podporu pokaždé nově a zvlášť. Nemůžeme počítat s automatickou podporou veřejnosti jen proto, že jsme neziskovka. Politická reprezentace čím dál častěji útočí na neziskovky, nazývá je parazity, západními agenty. Není to už jen rétorika extremistických nebo okrajových stran, ale přejímají ji i tradiční subjekty. Nejvíc mě na tom děsí, že to velmi připomíná stav v Bělorusku před deseti patnácti lety a v Rusku posledních pět šest let. Omezování osobních svobod všech občanů vždy začíná útočením na nezávislá média a nevládní organizace.
Podívejte se, jak lidé na ulicích vzpomínají na listopad 1989:
16. listopadu 2017 |
30 let svobody
Sledovat další díly na iDNES.tv
