Tetování zkoušel na kamarádech. „Chtěla jich to spousta, tetovací salony tehdy ještě nikde nebyly, byl po tom hlad,“ popisuje devětatřicetiletý Jiří Musil. Patří mezi nejdéle fungující tatéry u nás.
I přes to, že původně málem skončil v armádě. „Neměl jsem vyznamenání a učitelka mi uměleckou školu, kam mě to vždycky táhlo, rozmluvila, že se tam stejně nedostanu, tak jsem šel na vojenské gymnázium. Po roce jsem ale skončil na průmyslovce. A pak jsem šel rovnou pracovat, do šamotky a podobně,“ líčí nestandardní rozjezd kariéry.
Zlom nastal, když se rozhodl v roce 1998 otevřít si vlastní tetovací studio. A vyrazit do Prahy pro radu. „Sháněl jsem informace, všechno bylo v plenkách, nikdo nevěděl, co a jak. Ani hygiena netušila, co po mně má chtít. Jel jsem tam na nedělní odpoledne, měl jsem s sebou fotky svých prací a majitel jednoho salonu mi v Praze rovnou nabídl práci,“ popisuje.
Na těle nedělá jen dlaně a šlapky
Podobně neplánovaně se mu do rukou svěřil i skladatel Vladimír Franz. Musil totiž v pražském studiu nahradil kolegu, který hudebníka začal tetovat na rukou. Franz byl v Praze jeho druhé tetování.
„Na rukách se něco obnovovalo, něco zacelovalo, přidával jsem nové věci, tam si mě vyzkoušel. Pak mě pustil i na hlavu, to bylo dalších 150 hodin práce. Od té doby nemám respekt vůči žádnému místu na těle,“ dodává Musil. Ze zásady nedělá jen dlaně a šlapky, jinak neexistuje zákoutí lidského těla, které by netetoval.
Vrátil se do Blanska a už 20 let má tady svoje studio. O zákazníky nouzi nemá. „Chodí všichni od 15 do 70 let, mírně převažují ženy. Osm z deseti lidí přijde i podruhé, třetina potřetí, počtvrté. Mám na rozdíl od Prahy, kde je v létě našlapáno a v zimě není do čeho píchnout, plno pořád, to se s časem nemění. Lidé ale víc o tetování přemýšlejí. Už to nejsou jen čínské znaky a velké ornamenty nad zadek jako kdysi,“ popisuje umělec s tetovací pistolí.
Svým klientům dopřává luxus – na každého má vždy vyhrazený celý den. „Mám v hlavě jen jednoho člověka, spousta z nich ke mě chodí relaxovat. Tetování nebolí, je to o hlavě,“ vyvrací zažité představy. Opakovaně za ním dorazila i žena, které tetovací premiéru zažila coby sedmdesátiletá. „Prý to dlouho chtěla zkusit. Po mořské panně přibyl i náramek a ozdoba kolem kotníku. Pak nechala vnuka, ať se na ní naučí tetovat taky,“ líčí bizarní příhody.
Na tom, že se mu hned na začátku profesní dráhy dal všanc právě extravagantní držitel několika cen Alfréda Radoka a neúspěšný kandidát na prezidenta Franz, si ale kariéru nestaví. Jeho jméno nemá ani na svých webových stránkách, jen ve studiu visí portrét, jak tetování vypadalo, než k němu hudebník postupně přidal zelenou a červenou barvu.
„Samozřejmě že si na něj vzpomínám, neviděli jsme se ale 15 let. A tetování je moje soukromá záležitost,“ nezachází do detailů ani Franz.
Na výstavě preparáty lidské kůže
Přesto se nyní opět alespoň vzdáleně propojili, díky výstavě Modrá láska, kterou od čtvrtka hostí Muzeum Blanenska. Texty na výstavu o historii a globálních i společenských souvislostech tetování zapůjčilo Muzeum regionu Boskovicka, kde Vladimír Franz stejnou výstavu před lety zaštítil.
Vernisáž navíc zahájil houslista Václav Polívka s vlastním aranžmá na Franzovo kapesní oratorium Mládenci v peci ohnivé. „Chtěl jsem od něj něco pro housle. Nakonec jsem si upravil oratorium, které původně složil pro sbor, varhany a bicí,“ vysvětloval vznik originální skladby Polívka, který jel svoji svéráznou verzi těsně před vernisáží Franzovi přehrát.
Co je ona „modrá láska“, dokreslují snímky předního českého fotografa Františka Ortmanna z projektu Tatoo Names. Na výstavě návštěvníci najdou také preparáty lidské kůže, které výjimečně zapůjčil brněnský Ústav soudního lékařství. Mluvit se bude určitě o potetovaném penisu i s částí podbřišku. Ten je ale schovaný před zraky dětí, důmyslný kladkostroj jej odhalí jen návštěvníkům 18+.
Musil na vernisáži předváděl tetování naživo. Někteří z návštěvníků si s ním hned domlouvali sezení. „Má práce mě fakt baví, že je zaplacená, už je jen bonus navíc. Každý obraz vypadá líp ve 3D na kůži než na papíře. Člověk si na mě navíc vzpomene, kdykoliv se podívá do zrcadla,“ dodává tatér.
