Pacandův příběh stále fascinuje, ale je plný smutku, říká jeho zpovědnice

Otázky sportovním hvězdám klade Monika Býmová dlouhé roky. Nejosobnější z nich si bývalá televizní reportérka nechala do knihy o Milanu Pacandovi, padlé ikoně brněnského fotbalu. Příběh bez happy endu nedávno vyšel.

Poprvé se Monika Býmová a Milan Pacanda potkali, když budoucí fotbalové reportérce bylo teprve třináct let a útočník v dresu FC Boby Brno vstupoval mezi ligové hvězdy. Stalo se to na vánočním večírku brněnského klubu, a pokud vzpomínky za těch dvacet let nejsou zkreslené, stačili jeden druhého sotva zahlédnout.

„Otevřely se dveře od sálu a do nich vešli Petr Švancara a Milan Pacanda. Oba pěkně nagelovaní. S Petrem jsem se tam seznámila, s Milanem ne,“ vybavuje si paní Býmová, tehdy samozřejmě ještě slečna Čuhelová.

Se Švancarou napsala knihu v roce 2015, s Pacandou si tento počin zopakovala. V obou případech jde o dlouhý rozhovor. Pacandova zpověď vyšla na začátku března, kdy vzkříšený průšvihář oslavil 45. narozeniny, a Býmová o něm mluví jako o Milanovi nebo – stejně jako fanoušci – o Pacim. „Život je nevyzpytatelný,“ přiznává autorka s úsměvem.

Co vás jako třináctiletou na večírek fotbalistů zavedlo?
Jako malá jsem na stadionu Zbrojovky vyrostla, babička tam pracovala v prádelně. Na večírek jsem ji doprovázela. Petra i Milana jsem do té doby znala z trávníku, tváří v tvář jsme se viděli poprvé. Nikdy by mě nenapadlo, že spolu budeme psát knížky, u Milana vůbec. Není to ten typ člověka, který se chce lidem otevírat.

Ale stalo se.
Osobně jsem se s ním seznámila až před necelými čtyřmi roky při natáčení rozhovoru pro Studio Flinta, což je pořad Zbrojovky. Pár měsíců nato mi jednoho dne v osm hodin ráno zavolal, jestli bych o něm napsala knížku. Prý jestli si myslím, že to bude někoho zajímat. Samozřejmě jsem řekla ano. (usmívá se) Podle mě za Brno snad lepší fotbalista nikdy nehrál, navíc jeho příběh pořád fascinuje.

ANALÝZA: Kolem osudu stadionu za Lužánkami brněnští politici falešně kličkují

Řekl vám ke svému nápadu něco bližšího?
Nebyl na to prostor – odchytil mě ve chvíli, kdy jsem organizovala velkou konferenci, připravovala jsem podklady. Ale zpětně vnímám, že ten den to tak mělo celé být.

Jak to?
Na tu konferenci jsem pozvala i sportovního trenéra a mentálního kouče Mariana Jelínka, kterého si velmi vážím. Taky píše knížky, a tak jsem se mu svěřila, že jsem zrovna ráno dostala nabídku napsat knížku o Milanovi, a povyprávěla mu jeho příběh. On mi na to řekl, že někdo by měl už konečně napsat knihu o tom, jak ve skutečnosti vypadá život po profesionální sportovní kariéře, a hlavně netlačit na šťastný konec. My jsme totiž zvyklí, že má vždycky všechno končit dobře. Já se tady ale opravdu soustředila na tu realitu. A ta Milanova zatím happy end nemá.

Výsledkem je vaše druhá kniha a v internetové encyklopedii už u vašeho jména je napsáno, že jste spisovatelka. Sedí to k vám?
Nedokážu si dost dobře představit, že bych tyhle knihy sekala jako Baťa cvičky. Pravdou je, že obě dvě jsou psané formou rozhovoru, což je žánr, který mě v kariéře provázel celou dobu.

Je za tím šťastná náhoda, že jste spolupracovala právě s těmito dvěma kamarády, kteří společně nejen hráli v brněnském útoku, ale už jako děti spolu chodili do školy?
Život je nevyzpytatelný. Do brněnského fotbalového prostředí jsem se narodila. S Petrem Švancarou jsem v době psaní knížky žila, navrhla jsem mu ji já. Vznikala přirozeně během tří let a na výsledku je podle mě znát, že byla psaná s člověkem, k němuž jsem měla blízko. Je tam větší lehkost, nebojíte se zeptat… S Milanem jsme se scházeli také v průběhu tří let, utvořili jsme si spolu přátelský vztah, což mi dalo výhodu oproti běžnému novináři, který by si s ním občas na pár hodin sedl u kafe. Věřím, že díky tomu se mnou Milan mluvil jinak, že byl otevřenější a pustil mě k sobě opravdu blízko.

Jsou tři roky tou dobou, kterou k napsání knihy potřebujete?
Asi bych k tomu přistupovala jinak, kdyby mě psaní knih živilo. S jednou knížkou za tři roky bych si moc nevydělala. (usmívá se) Já to mám ale nastavené jinak. Spoustu lidí mi třeba u Švanciho knížky říkalo, ať ji vydám a prodávám na jeho rozlučce za Lužánkami. Samozřejmě by nám to vydělalo balík, ale já trvala na tom, že přece tahle zásadní událost v jeho kariéře v té knížce musí být. Takže nám to sice moc nevydělalo, ale aspoň jsem měla radost, že je ta knížka z mého pohledu kompletní. (usmívá se)

S Milanem jsme si nakonec řekli, že jeho knihu vydáme 28. února na jeho pětačtyřicáté narozeniny. Po celou dobu psaní měl ode mě slovo, že z toho může couvnout, pokud bude cítit, že mu to nedělá dobře.

Tušíte, s čím do své zpovědi šel?
Vnímal ohlasy z rozhovoru pro Studio Flinta v létě roku 2019. Na internetu má přes 40 tisíc zhlédnutí, což je na tento pořad naprosto výjimečné číslo. Tehdy mi řekl, že má pocit, že se na něj lidi po tom rozhovoru dívají jinak, líp. Paci se lidí straní, bojí se, že si o něm myslí špatné věci. Fanoušci ho přitom milují. Ty pozitivní ohlasy na jeho vystoupení se mu asi rozležely v hlavě a chtěl, aby ho lidé pochopili ještě víc.

Musí i vás příběh zaujmout, abyste se zhostila jeho zaznamenání?
Příběh i osobnost. U Milana je to samozřejmě kompletní balíček, ve kterém vidíte potenciál okamžitě. Líbí se mi, že toho moc nenapovídá, ale když už, tak o to větší sílu to má. Věděla jsem, že u toho chci být. Milan v téhle knížce může pomyslně uzavřít svoji minulost.

Jak kniha vznikala?
Pacanda exceloval na hřišti, v soukromí je však introvert. Nejvíc jsme se scházeli dopoledne po kavárnách, zažili jsme ale i pár setkání večer v hospodě. První půlrok byl hodně intenzivní. Novinářku jsem v sobě nezapřela, ale brzy jsem poznala, že kdybych se pokoušela Paciho dostat někam, kam on nechce, daleko bychom nedošli. Poslouchala jsem, o čem chtěl mluvit on, a i když jsme třeba měli nějaké téma, tak pokud on přeskočil jinam, já jsem přeskočila s ním. To byl možná ten recept. Z minulosti toho hodně vytěsnil, vzpomínky na góly nebo zápasy, toho v knize moc není. Víc než fotbalová biografie je to vlastně pozorování reality fotbalisty po kariéře.

Četl svoji knihu?
Posílala jsem mu ji po kapitolách, abych si byla jistá, že každou přečetl. A aby to nebyla velká nálož emocí, protože některé rozhovory jsou opravdu smutné.

Do New Yorku a zase zpět

Plno snů si Monika Býmová (za svobodna Čuhelová) splnila s mikrofonem v ruce kolem fotbalových hřišť. Prošla si menší soukromou televizní stanicí, pracovala v rádiu a nejvíc na očích byla během pěti let v České televizi.

Uvnitř si nosila další sen: život v New Yorku. Pro ten se také rozhodla, když si v roce 2017 vybírala pracovní pauzu. „Koupila jsem si letenku, zařídila bydlení, vzala jsem si půjčku a letěla jsem,“ líčí dnes již bývalá moderátorka pravidelného pořadu Studio fotbal – Dohráno, v němž divákům České televize shrnovala víkendové dění na ligových trávnících.

Plánované tři měsíce se na Manhattanu protáhly na rok a původně otevřené dveře k návratu na obrazovku se zavřely. Kontakt s řemeslem však oblíbená moderátorka a reportérka neztratila zcela. V Americe navštívila sídlo televizní stanice NBC Sport, kde „svoje“ Dohráno ukázala tamním expertům. Také s nimi prošla studia a diskutovala o možnostech, jak pořad změnit. „Jenže jsem si uvědomila, kolik úsilí by taková změna vyžadovala, a zjistila jsem, že tuhle sílu už v sobě nemám,“ ohlíží se Býmová nyní.

Stala se nicméně jiná věc, která v ní propojila „americkou“ část života s tou současnou. „V New Yorku mě zastihla zpráva o sebevraždě fotbalisty Františka Rajtorala. Přestože jsme se znali jen pracovně z rozhovorů, vzala mě ta tragédie víc, než jsem si uměla představit. O tématu duševního zdraví fotbalistů jsem začala přemýšlet a po návratu do Česka jsem připravovala projekt, který se toho týkal,“ rekapituluje Býmová.

Projekt se neuskutečnil. Záhy ale přišel jiný, který příležitostnou spisovatelku přiměl k práci na další sportovní biografii – setkání s Milanem Pacandou. V roce 2019 s ním natočila rozhovor pro Studio Flinta a navázali kontakt, z něhož vzešla nedávno vydaná kniha Milan Pacanda - Jackyll & Hyde. V únoru letošního roku si svoje povídání pro zbrojovácké studio zopakovali.

Ve své době býval známý svou nepříliš velkou spolehlivostí. Jaká s ním byla spolupráce?
Sama jsem byla překvapená, ale fungoval velmi dobře. Možná i proto, že jsem k tomu nepřistupovala tak, že ho budu za každou cenu konfrontovat s minulostí nebo ho přesvědčovat, ať se jde léčit. Taky věděl, že ne všechno, co si řekneme nebo spolu zažijeme, použiju v knížce. Nastavila jsem si nějaké hranice, co tam patří a co už ne, byť by to třeba bylo bulvárně zajímavé. Vlastně jsem ani nepátrala, co se o něm kde říká. Snažila jsem se toho Jekylla a Hyda poznat sama.

Název knihy ovšem zní Milan Pacanda: Jackyll & Hyde. Použili jste schválně nepřesný přepis názvu slavného hororu o rozdvojené osobnosti?
Už jsem si vyslechla, že jsem pitomá, že si ani neumím zkontrolovat titulní stranu, ale i to, že jsem vymyslela naprosto geniální marketingový tah. (usmívá se) Kalkul to nebyl, a až si knihu přečtete, okamžitě význam pochopíte.

Je zřejmé, že se Pacanda dotýká i těch svých stránek, na které nemůže být pyšný. Mluvil o nich ochotně?
Jeho problémy někde pramení, a spíš než konečný důsledek, což jsou závislosti a narušená psychika, je důležitá příčina. Milanovi to zranění na Žižkově (obránce Jan Zakopal mu tam faulem málem ukončil kariéru, Pacanda dva roky nehrál – pozn. red.) na dlouho vzalo tu jedinou věc, kterou miloval, a to byl fotbal. Je to pro něho pořád nezpracované trauma, ke kterému se pořád dokola vrací. Za některé věci, jež z toho pramení, se stydí, ale tou knihou se k nim postavil čelem.

V dnešní době sice už spousta lidí mluví o psychických problémech nebo závislostech, ale až ve chvíli, kdy to mají za sebou. Milan o svých démonech mluví, i když je v sobě pořád má. To je přece strašně vzácné, když se člověk otevře, přestože nemůže dodat ono úlevné: Už je to za mnou. To je velká síla jeho zpovědi.

Předpokládám, že práce s ním byla úplně jiná než s extrovertem Petrem Švancarou.
Švanciho fotbalový život byla jedna velká jízda. On neřeší, že v kariéře nezažil žádný velký týmový úspěch, nebyl tolik ambiciózní, aby se dostal do zahraničí, takže ani nebral tragicky, že jeho kariéra mohla být lepší. Vypráví o tom s lehkostí. Milan o smutných tématech ani nemusí mluvit, z něho ten smutek prostě cítíte.

Zbrojovka, nic není víc. Pacanda o životě i magii Lužánek

Jako reportérka jste byla zvyklá klást kratší a jasné dotazy. Našla jste se v knižní podobě rozhovorů?
Romány bych psát neuměla, takže když knížka, tak rozhovorová. Tento formát se navíc ke sportovním biografiím nesmírně hodí. Jsem zvědavá, jak lidi Milanovu knihu vezmou, protože to je opravdu úplně jiná fotbalová knížka. Možná si řeknou, že ho v některých momentech hájím, nebo naopak, že jsem na něj moc tvrdá. Ani jedno každopádně nebyl záměr.

Potěší vaše kniha (nejen) fotbalové fanoušky, nebo je rozesmutní?
Spíš to druhé. Hlavně ale doufám, že si zapřemýšlí nad tím, kam jsme se jako společnost posunuli od 90. let, kdy začal Milanův příběh. Jestli kromě toho, že sportovce tlačíme ke skvělým výkonům, už také zároveň konečně vychováváme lidi, kteří obstojí i po kariéře. Podle mě jsme v tomto směru zatím velký krok neudělali. Nějaká systematická edukace na téma finanční gramotnosti, mediálního tréninku nebo duševního zdraví zde chybí – a na Milanově příkladu vidíte, jak moc může být bývalý profesionální sportovec v životě ztracený.

I na příkladu nedávno hledaného fotbalisty Adama Hlouška vidíme, že Milan Pacanda není sám, kdo po kariéře narazil na dno.
Od svého táty, fotbalového trenéra, jsem takových příběhů slyšela plno. V knize se ptám: Může za to Zakopal, může za to Pacanda, nebo my všichni? Myslím si, že C je správně. To není jen o jednom faulu, nebo o Milanovi, který nasekal spoustu chyb. Pro hráče se dělá málo. V zahraničí k tomu přistupují jinak, ale nás to zatím moc nezajímá. I Milan doufá, že jeho příběh může pomoci. I kdyby jednomu člověku, tak to stálo za to.

Je s výsledkem spokojený?
Určitě to pro něj není lehké čtení, ale říkal mi, že se v té knize vidí. I lidé z jeho okolí říkali, že ho z těch stránek slyší mluvit.

V jednom z rozhovorů zmínil, že by se rád podíval do New Yorku, kde jste jeden rok žila. Vezmete ho na výlet na Manhattan?
Jasně, ráda. Přál by si podívat se i na zápas Juventusu, ani na něm ještě nebyl. Když bude chtít, udělám to pro něho.

Pacanda pracuje v hotelu, na hraní už si netroufá

Nejlepším střelcem Zbrojovky v dané sezoně byl Milan Pacanda na přelomu století čtyřikrát. O řidičský průkaz přišel dvakrát, vždy za jízdu s alkoholem v krvi.

V pomyslném žebříčku rozporuplných postav brněnského fotbalu by byl tento kdysi vlasatý démon ligových trávníků hodně vysoko, možná úplně nejvýš. Teď je mu pětačtyřicet, fotbalový zápas hrál naposledy loni na jedné z nejnižších úrovní na Znojemsku a možná už si dres přes hlavu nepřetáhne nikdy. „Nemám kondici, bez ní si netroufnu,“ říká otevřeně.

Registrovaný je pořád v Chvalovicích, ležících kousek od hranic s Rakouskem, to za ně nastoupil minulý rok na půl hodiny. Gól, podle kterých se hodnotí útočníci, nedal. „Bylo to trápení,“ přiznává.

Pryč jsou nejen časy, kdy byl Pacanda schopný kličkovat obranami nejzvučnějších soupeřů nebo zavěsit zpoza pokutového území, ale i jeho doby na okresní úrovni. Vícemilice u Bučovic měly tu čest sledovat dříve mrštného dribléra, když ho fotbal bavil naposledy. V šesti zápasech na sklonku roku 2019 za ně nasázel 17 branek. Kdysi si zahrál i Ligu mistrů za Spartu.

V posledních letech byly jeho štacemi Čáslavice, Uhřice či Blučina. „Vícemilice byly nejlepší,“ vyzdvihuje Pacanda toto angažmá nad ostatní, jimiž si prošel po skončení vrcholové kariéry. Spoluhráč ho tam navíc naučil malířskému řemeslu, což „rozlítanému“ bohémovi pomohlo do života.

Rozvážel pizzu, pracoval za barem, až se jako malíř upíchnul v jednom z hotelů nedaleko Znojma. Jeho jméno ani přesnou polohu říct nechce. „Jestli to nevadí?“ zeptá se plaše. „Šéfová hotelu je dobrá kamarádka s mými sestrami. Domluvily se, jestli bych jim hotel nevymaloval. Tak to vzniklo,“ vypráví Pacanda o svém přesunu k hranicím s Rakouskem. „O víkendech, když bylo plno, jsem malovat nemohl, tak asi abych se nenudil, mě posunuli za bar. Teď bývám i na recepci. Malování mě pořád baví, ale na hotelu je ta práce taková rozmanitější. Zaměstnává mě natolik, že si malířské zakázky ani nehledám,“ říká o svém novém životě někdejší miláček fanoušků.

Ukázal se jim při křtu své životopisné knihy, rozdal rozhovory a po letech zase pěknou řádku podpisů. „Dřív jsem z takových akcí pro veřejnost byl nervózní. Ale jak jsem teď v klidu, tak už nejsem,“ řekl.