Barvení lnu a později bavlny indigem je prastará technika původem z Asie. Krásy modrotisku objevily v 18. století vyšší vrstvy, během následujícího století pronikly na vesnice – a doménou venkova už také zůstaly, když vlivem hospodářských změn výroba upadala.
A jako se regionálně liší lidové kroje, lišily se i modrotiskové vzory. Spojené jsou nejen s Blanenskem a Hodonínskem, ale překvapivě dříve také se Znojemskem.
„Modrotisk byl v lidovém oděvu běžně rozšířený na Moravskokrumlovsku, Jevišovicku i v Podyjí, což dokládá například vývěsní štít barvíře z Retzu nebo modrotiskové formy ze Znojma,“ vylíčil etnograf Jihomoravského muzea ve Znojmě Jiří Mačuda, jenž je kurátorem aktuální výstavy Apolenka z modrotisku v minoritském klášteře. Sám se řemeslnou výrobou nezabývá, k modrotisku ho však přivedla záliba – kroje z Moravskokrumlovska a okolí.
Jinak řečeno, modrotisk se sice na Znojemsku v odívání neuplatnil v tak široké škále jako v jiných částech Moravy, přesto se tu nosíval. Na Moravskokrumlovsku se pro všední den a do práce užívalo modrého plátna s bílým tiskem, takzvaného modracího.
„Po vesnicích žili tkalci a právě tak barvíři, kteří ručně plátno barvívali a vzorkem zdobívali. Ornamenty bývaly kresleny zpaměti, byly zajímavé a často promíšeny figurami, jimiž vyjádřeny byly celé životní scény. Barvířské modrotisky se plně uplatňovaly spíše v oděvu všedním a pracovním. Oblíbené byly především sukně modračky, které při práci nosívaly naše ženy i dívky,“ napsal Vratislav Bělík, významný sběratel lidových tradic z Horácka a Podhorácka.
Matky šily sukně dcerám, jakmile vyrostly
„Modračky“ se s velkou pravděpodobností nelišily od těch z Miroslavska. V okolí města se však v první polovině 19. století technika uplatňovala i ve svátečních ženských či dívčích krojích. Vzhledem k tomu, že modrotiskové sukně nosívaly „jako parádu“ rovněž dívky z nedaleké Skalice, ležící v těsném sousedství Hostěradic, modrotiskové plátno muselo mít svého času přinejmenším v německém pásu obcí své poměrně významné místo.
Modrotisk byl ovšem známý rovněž na Jevišovicku. V podzámčí mezi Jevišovicemi a Střelicemi se u řeky Jevišovky barvířstvím zabývala po několik generací jedna rodina, a to v 19. a na počátku 20. století.
„Plátno bylo velmi pevné, a proto jej místní ženy vyhledávaly na sukně, které jim nejen slušely, ale při každodenní práci v domácnosti a na statku také dlouho vydržely. Každá matka takový oděv slibovala své dceři až poté, co vyroste. Peněz moc nebývalo, takže se pevná sukně pro mladou pracovitou dívku náramně hodila. Plátno si ženy tkaly často samy na stavu a u barvíře si je nechávaly pouze obarvit modrotiskovým vzorem,“ uvádí Hana Neumannová, která má vystudované dějiny umění, ale zabývá se i lidovými tradicemi z Jevišovicka a Moravskobudějovicka.
6. února 2023 |
Obarvená plátna se máchávala ve studené řece hned před chalupou, kde se i venku sušila. „Takové plátno barvíř raději hlídal před neposednými chlapci, které musel čas od času prohnat klackem. Modrotiskové formy nebo látky se však do dnešních dnů bohužel nedochovaly,“ podotýká.
Formy naštěstí zůstaly alespoň ve sbírkách muzea. „Jsou pouze tři, jejich přesné místo původu není známé, každou z nich muzeu darovali občané Znojma,“ dodává Mačuda.
Zatímco tady se dá na modrotisk leda vzpomínat, ve dvou jihomoravských dílnách dál žije. V Olešnici na Blanensku se rodinné tradici věnuje už čtvrtá generace. Tajemství barvířské rodiny sahá až do 16. století, dílna funguje od roku 1816. V malebném domku rodiny Danzingerů dopřejí exkurzi i výrobu vlastního vzoru.
Druhou dochovanou dílnou je ta rodiny Jochů ve Strážnici na Hodonínsku. O tradici tu pečuje Gabriela Bartošková, která získala krajské ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby a potiskla třeba kostým na Miss Universe. Obě dílny mají prestižní titul Nositel tradice lidových řemesel od ministra kultury.
Jedinečný modrotisk přibyl v roce 2018 na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO, což významně zvýšilo zájem turistů.
UNESCO na jižní Moravě
|
