Vzdát hold muži, od jehož narození v poslední lednový den uplynulo sto let, přišli i váleční veteráni a Muchovi kolegové z RAF, Jiří Pavel Kafka a Tomáš Lom.
„Byl třetí ze čtyř bratrů, v rodině se o něm vždycky mluvilo nejlíp, jako o hodném pracovitém chlapci, studentovi. Však jsem po něm taky dostal jméno,“ usmál se letcův synovec Miroslav Mucha.
Jeho strýc chodil do Sokola a Skautu. Odvahu nejspíš zdědil po otci Františkovi, místním učiteli a legionáři z první světové války.
„Mirek Mucha, kterému nacisté zavřeli vysokou školu, mohl zůstat doma, mohl tady v klidu přežít válku. Ale on šel, nasazoval svůj život. V Anglii pak padl. Považuji za obrovské hrdinství, že se k odchodu vůbec rozhodl,“ vyzdvihla Ivana Slavíková, předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu v Ivančicích.
Muchova pouť byla strastiplná. Začátkem prosince 1939 se vydal přes Slovensko, v Maďarsku ho a jeho souputníka Otu Brücka zatkli. Mucha však z vězení utekl a pokračoval dál přes Balkánský poloostrov, Turecko a Sýrii. Odtud doplul do Francie.
„Po porážce Francouzů se vydal do Velké Británie. Tam se setkal s Brückem i dalšími kamarády z Moravy. Nastoupil napřed k pozemním silám a následně se podrobil výcviku u letectva,“ shrnula Muchovu vojenskou kariéru Slavíková.
Z nebe se zřítil v husté mlze
Britské nebe brázdil nejčastěji na palubě bombardovacího letounu Wellington. Jako letec-navigátor v československé operační výcvikové letce zvládl na sklonku léta 1942 několik letů. Jenže právě Wellington se Muchovi stal osudným.
Večer 13. října vzlétlo z letiště Church Broughton k nočnímu dálkovému navigačnímu letu několik bombardérů.
„Chvíli po startu se zhoršilo počasí, Muchův letoun se v husté mlze ztratil a něco po jedenácté hodině v noci se zřítil nedaleko Scroptonu. Šestičlenná posádka v troskách uhořela. Ota Brück nám v jednom dopise napsal, že snad právě v tu dobu měl Mirek Mucha a jeho kolegové přebrat v Londýně vyznamenání,“ uvedla Slavíková.
Muchovy ostatky zůstaly v Británii. Jeho synovec se na hrob přijel podívat až po revoluci. „Po válce se dělaly pro pozůstalé truhličky s prstí, hlínou z hrobu. Ty ležely za bolševika v Praze, snad ve sklepě. Byla mi předána v 90. letech. Uložili jsme ji do rodinné hrobky, domů se strýc vrátil až velmi pozdě. Je to sto let, co se narodil, ale on si svého života neužil ani do pětadvaceti,“ řekl dojatě Miroslav Mucha.
