Není se co divit. Lidsky neskutečně skromná, vzdělaná, vrcholně slušná a přitom nesmírně čestná dáma věnovala doslova celý svůj profesní život Brnu, jeho historii a snaze o pozvednutí mravní i reálné. Stovky článků, rozhlasových příspěvků a rozhovorů věnovala chvále města, v němž Milena Flodrová žila od svých čtyř let a hluboce jej milovala. A bez nejmenší snahy o osobní ohodnocení mu pomáhala celým svým srdcem i schopnostmi.
„Nedávno našla v poznámkách, že jsme se poprvé potkali při soutěži O pohár brněnského draka, kterou jako pracovnice Muzea města Brna spoluorganizovala,“ vzpomíná její častý spolupracovník, rozhlasový redaktor Miloš Šenkýř. „To je nějakých 40 let. Tak systematická byla. Ostatně už před několika lety začala své osobní sbírky připravovat na to, která instituce by co měla převzít, aby vše skončilo, kde má,“ podotýká.
Zemřela historička Milena Flodrová, definovala rozdíl mezi Brňanem a Brňákem |
A ihned připojuje poznámku o její neuvěřitelné skromnosti. „Odmítala jakékoli pocty. Když šla na místo, kde mohla být hvězdou, sedla si do koutku a přihlížela. Svým způsobem mi s obrovskou noblesou vynadala, když jsem před mnoha lety dosáhl, aby získala nominaci na Cenu města Brna. A čestné občanství, které obdržela, odmítala dlouho podepsat. Přitom jen málokterá osobnost pro Brno udělala tolik,“ dosvědčuje Šenkýř.
Brno má cit pro toleranci
Zhruba před pěti lety se Flodrová navenek stáhla do ústraní, aby její veřejné vystupování neovlivnil postupující věk. Přitom předtím pro Brňany o historii jejich města odvyprávěla stovky zasvěcených a bohatě navštěvovaných přednášek.
Když se však 24. ledna 2023 dožila 88 let, učinila vzácnou výjimku a poskytla redakci iDNES.cz obsáhlý rozhovor, který vyšel s titulkem Brno má ve vínku cit pro toleranci, kvůli poloze. Právě to byl jeden z důvodů, jímž vysvětlovala velkou lásku ke svému osudovému městu.
Milena FlodrováNarodila se 24. ledna 1935 v Hranicích v Olomouckém kraji a zemřela 25. června 2026 v Brně. Coby historička věnující se zejména dějinám Brna významně přispěla k systému značení místních ulic i k objasnění historie a důvodů jejich pojmenování. Je autorkou desítek knih o brněnském místopise, historii, osobnostech a památkách. Spoluzaložila populární webovou Encyklopedii dějin Brna, podle níž se inspirují také další města. Je držitelkou Ceny města Brna za celoživotní práci v oboru žurnalistiky a publicistiky, Ceny Jihomoravského kraje v oboru historických věd, Pamětní medaile sv. Petra a Pavla udělené brněnským biskupem a čestnou občankou Brna. |
„Vždycky říkám, že Brno je městem mezi Prahou a Vídní a že mu tato poloha dala do vínku jakýsi podvědomý cit pro vzájemnou toleranci v národnostních, náboženských i společenských otázkách. Že v něm nikdy nedocházelo k veřejnému násilí, pogromům, střetům, či dokonce ke krveprolití z těchto důvodů a že se dovedlo vždycky domluvit ve vzájemném porozumění a klidné dohodě. A já mu právě toto přeji i do budoucna. O něčem cenném a důležitém to podává svědectví,“ skládala historička hold.
Ale i ona „svému“ městu nesmírně pomohla. „Lidé to netuší, ale právě jí z velké části Brno vděčí za ten výjimečný systém v označování domů, stejně jako za databázi vývoje názvů ulic, která se stala zárodkem Internetové encyklopedie dějin Brna,“ shrnuje zásluhy Šenkýř.
„Není vůbec běžné, že se v tuzemských městech v tomhle ohledu vyznáte. A navíc zjistíte, jak se která ulice kdy jmenovala. Sama říkala, že to udělala z lenosti, když jí lidé volali a ptali se, aby nemusela hledat. Obdivoval jsem ji, jak i ve svém věku ovládala svůj počítač, pro který měla něžné jméno Matýsek, a snažila se odpovídat všem, i když své veřejné vystupování ukončila,“ vyzdvihuje novinář.
A přidává i další osobní vzpomínku. „Když jsme měli tvořit knihu Brno a Brňanky, která vyšla k jejím osmdesátinám, opět s tou svou skromností tvrdila, že je čas pro jiné. A já jí oponoval, že jen těžko najdeme někoho, kdo má takový záběr, takový přehled – a navíc schopnost to hezky podat. Nakonec spolupráci vzala proto, že šlo o poctu brněnským ženám. A poslední kapitolu, jí věnovanou, vytrvale odmítala. Své by o tom mohli vyprávět i její kolegové historici a archiváři, kteří několikrát chystali utajené sborníky k jejím výročím,“ usmívá se Šenkýř.
Obří zápal a srozumitelnost
Letos na jaře nakonec vydal Archiv města Brna knihu jejích starších rukopisů. „Veřejnou prezentaci nechtěla, ale byla moc ráda, že vyšla,“ poznamenává Šenkýř. Z jejích poznámek se dala velmi dobře vysledovat všechna její významnější veřejná vystoupení, stovky článků a další stovky relací především v Českém rozhlase Brno.
Právě systematičnost a odborná erudice byla pro Milenu Flodrovou samozřejmá. Co však čtenáři a posluchači především oceňovali, byl obrovský zápal a srozumitelnost, kterými své odborné historické výlety povyšovala. Například na dotaz o životě a ochraně brněnských řemeslníků odpověděla ve zmíněném rozhovoru následující:
„Řemesel a jeho druhů bylo v Brně veliké množství už ve středověku, protože každé z nich muselo po svém přinášet užitek Brňanům a zajišťovat vše, co v životě potřebovali. Stačí se podívat do starých knih v Archivu města Brna a člověk žasne, kolik řemesel je v nich zapsáno. Navíc také z každého z nich plynul městu i finanční zisk, a to přímo v podobě daní a poplatků za to, že řemeslník mohl pod ochranou brněnských hradeb v klidu pracovat, vyrábět a prodávat své výrobky svobodně na trzích. Věřte, prosím, že i oni dávní Brňané si velice vážili řemeslníků poctivých a pracovitých, zatímco ty nepoctivé dovedli přísně potrestat. A já bych nerada některé z nich vyznamenávala více než ty druhé, protože všichni byli pro Brno velice potřební.“
Brno má ve vínku cit pro toleranci, kvůli poloze, říká největší znalkyně města |
Milovnice Brna a jeho historie v ní zkrátka nikdy neviděla jen suchá čísla a výčty faktů, pokaždé žasla nad vším dobrým a velmi jemně, zato neústupně si povzdechla u všeho nedobrého, co dějiny druhého největšího města České republiky přinesly a přinášejí. Milena Flodrová se totiž nikdy jenom nezakopala v minulosti, naopak, do posledních chvil sledovala pečlivě, co se u nás děje, a byla-li požádána, odborně, s citem a láskou poradila či okomentovala.
„Jejím velkým přáním bylo, aby Brno uctilo královnu Elišku Rejčku. Toho se už nedočkala, pomník teprve vznikne. Dalším z jejích přání bylo, abychom dokázali ještě vylepšit ten systém názvů ulic – chtěla, aby na jejich začátcích byla podle jednotného vzoru umístěna tabule, proč se daná ulice zrovna tak jmenuje,“ vypočítává nedávné historiččiny tužby Šenkýř.
Brňan je člověk až slušný
Její členění obyvatel Brna na Brňany, kteří své město milují a pečují o ně, na rozdíl od Brňáků, kteří zde jen bez zájmu žijí, je poměrně dobře známo. Souviselo s ním i Desatero Brňana, které vytvořila pro svou, ještě v době práce v Muzeu města Brna vymyšlenou „imaginární společnost Brňanů, případně i Brňáků, z nichž by se časem stali Brňané“.
Historička Milena Flodrová má Brno ráda už sedmdesát let |
Měla se jmenovat Amici civitatis Brunensis neboli Přátelé města Brna a historička pro ni vytvořila rovněž stanovy a vymyslela heslo převzaté a upravené od spisovatele Svatopluka Čecha: „I malý čin – ve prospěch města Brna! – je víc než pouhé řeči!“
Její brněnské desatero také končí v duchu celoživotního vyznání této vzácné ženy. Desátý bod totiž zní, že Brňan „je optimistický, snaží se hledět do budoucna a věří v město Brno, jež je jeho domovem“ a v závěrečném shrnutí „doplněném dle Járy Cimrmana“ podotkla, že „Brňan je člověk až slušný!“
