Isteník musel nechat fotbalu. Teď získal divadelní cenu Thálie

Jako Čičikov, hlavní postava Gogolových Mrtvých duší, Michal Isteník v Městském divadle Brno skutečně „suverénně ovládá jeviště svým dokonale hlasově a pohybově vykresleným charakterem úlisného a vypočítavého podvodníčka“. Tak alespoň udělení čerstvé Ceny Thálie zdůvodnila porota. Přitom je vlastně náhoda, že místo herectví nezůstal u fotbalu.

Thálie 2015 – Michal Isteník | foto:  Dan Materna, MAFRA

Michal Isteník

• Kmenový herec Městského divadla Brno dostal o víkendu Cenu Thálie v kategorii mužských činoherců za roli Čičikova v inscenaci Mrtvé duše svého domovského divadla.
• Narodil se 11. července 1983 v Rakovníku, dětství prožil v Novém Strašecí nedaleko Kladna, za něž hrál až do zranění v dorosteneckém věku fotbal.
• Dramatický kroužek při gymnáziu jej přivedl ke studiu herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 2005 pravidelně hostoval v Divadle U stolu a v HaDivadle, od počátku působil i v Buranteatru, kde dodnes hostuje.
• Od 1. května 2008 je členem činoherního souboru Městského divadla Brno. V roce 2011 mu byla udělena Cena Alfréda Radoka coby talentu roku.

Zjistil jste tedy, že v sobě máte dar, o němž se alespoň tvrdí, že se vlastně „nedá naučit“?
Asi jsem byl vždy trochu třídní šašek. Ale o herectví jsem začal uvažovat až v těch sedmnácti letech.

Očividně to nebyla marná volba. Už chvíli po škole jste v roce 2011 dostal Radoka.
Byl v kategorii Talent roku a pro mě hodně důležitý. Myslím, že přišel hlavně za Misantropa a Amazonii v Buranteatru. A co se týče Čičikova, takových rolí člověk za život moc nepotká. Je to nádhera. Ta figura má hodně vrstev a jako herec musím rychle stříhat mezi úhly pohledu na ni. Jsem rád, že právě za něj přišla Thálie.

Při projevu, kterým jste za Thálii děkoval, jste zmínil vzkaz režisérky Mrtvých duší Hany Burešové.
Ano, ona mi opravdu napsala: „Když tu cenu dostaneš, nemluv dlouho, nesnaž se být vtipný a nebuď tupě patetický.“ A v noci po vyhlášení ještě napsala, že měla dodat: „Hlavně mě nejmenuj!“

Znám vás z rolí lidových typů či různých úlisníků a podrazáků. Nechtěl byste si zahrát také někdy klaďase?
Mám zatím sice za sebou krátkou hereckou kariéru, ale myslím, že už jsem toho hrál opravdu hodně a čuchl k mnoha charakterům. Teď je období hajzlíků. A je krásné. Předtím to byli zase vychytralí sluhové. Ale hrál jsem i d’Artagnana. Přichází to v blocích a já se fakt ničemu nebráním. Jen nemám rád rezonéry, takové ty moliérovské a shakespearovské postavy, co chodí po jevišti a říkají pravdu nebo zastávají obecně platné morální postoje. S tím se opravdu nedá moc dělat. Ale to mě až na jednu výjimku minulo.

Která z rolí je vlastně ta vaše milovaná?
Těch je strašně moc: Tom Wingfield ze Skleněného zvěřince, Šprýmař ze Síly zvyku, Katurian z Pana Polštáře, Andrej Prozorov ze Tří sester, Ludvík Grübel z Všemocného pana Krotta nebo Richard Henney ze 39 stupňů. A Čičikov. Nemám jednu zamilovanou, byla jich kupa. Mám velké štěstí. Zaklepat, prosím.

Při obrovském vytížení na domácí scéně hrajete i v Buranteatru. A máte rodinu, malé dítě. Hodláte v tom zápřahu pokračovat?
Samozřejmě, dokud to bude možné, chtěl bych pokračovat v Městském i Buranteatru, byť tam už v poněkud utlumené podobě. I pro nasazování repríz je výhodnější, když udělám s Burany jen jednu inscenaci za sezonu. A navíc, jak jste zmínila, všechen volný čas mi teď „zabírá“ má přítelkyně a náš syn Matěj. Strašně to letí, už mu bude rok.

Máte dítě s kolegyní. V Městském už je to skoro taková „tradice“, že?
Víte, u nás je opravdu hodně práce. Jsme velice vytížený soubor a v takovém zápřahu se moc ven mezi lidi nedostanete.