Desítky let sleduje brněnskou sochařskou scénu a sám se zúčastnil několika soutěží, které nejednou vyvolaly kontroverze. „Umělci pracují s emocemi. Je v pořádku, že se nesnášejí,“ podotýká sochař a vysokoškolský učitel Michal Gabriel, který je průkopníkem 3D technologií ve výtvarném umění a vytvořil například zvířecí sochy na Šilingrově náměstí, Levitaci na tom Římském nebo Asteroid v Kobližné.
Jak podle vás Brno pracuje s veřejným prostorem?
Je skvělé, že se začalo zajímat o sochy a vznikla iniciativa, že by měla přibýt každý rok nová. Město poměrně často vypisuje soutěže, což je rozhodně výborná věc, která je málokde, ale o výsledcích už úplně přesvědčený nejsem. Udělalo se tu i několik výstav v ulicích, což je dobrá cesta, jak sochy dostat mezi lidi, ale teď to nějak utichlo.
V srpnu byla odhalena kašna v podobě tří kuželů na Dominikánském náměstí. Co si o ní myslíte?
Podle mě je to výborná socha, do níž se promítla současnost díky technologii, která umožnila iluzivní zploštění. Redukce tvaru v jednom rozměru je tak technicky náročná operace, že ji bez 3D technologií nejde přesvědčivě udělat. Modernost se do sochy může otisknout třeba právě přes technologie. Nemusí být politická nebo genderově zaměřená, jak se snaží někteří umělci a kurátoři veřejnost přesvědčovat.
Přitom kašna budí u části veřejnosti odpor. Čím to podle vás je?
Podle mě je to celkovou naštvaností společnosti. Kupodivu moje sochy nedostávají takový náklad nadávek, naopak jsou dost akceptované, ale zažívám taky, že se na Facebooku najednou objeví pár lidí, kteří na sochy začnou nadávat, a samozřejmě mají ty nejbanálnější argumenty jako „mohli bychom za ty peníze udělat chodník“. Většinou jde o trvale rozzlobené lidi bez kreativního myšlení, kteří se bohužel vyjadřují nejčastěji, na rozdíl od těch, jimž se sochy líbí.
Tři kužely na brněnském náměstí chrlí páru, z každé strany vypadají jinak |
Jaké sochy tedy lidé chtějí?
Lidé sochy nechtějí, protože nevědí, že je potřebují. Navíc sochařské dílo musí být dobré, aby u diváka vyvolalo pozitivní odezvu. Reakce na sochy je odrazem něčeho ve společnosti, co nemá se sochami nic společného. Lidé neargumentují a nevysvětlují, proč se jim socha nelíbí. Chce to klást otázky a k dílům se odborně vyjádřit. Jenže všechna média, která se tím zabývala, zmizela, a kulturní rubriky se věnují maximálně filmu a divadlu. Dřív vycházely časopisy Tvorba nebo Ateliér, teď žádná taková platforma neexistuje a lidé si myslí, že jakýkoli jejich názor je dobrý, v čemž je utvrzují sociální média. Zároveň ale ne každá socha ve veřejném prostoru je povedená, vzniká i spousta blbostí.
Které známé brněnské sochy se podle vás nepovedly?
Začnu od největšího průšvihu, jímž je Hrachovina na Mendlově náměstí. Tu prostě nechápu. Té soutěže jsem se účastnil, takže to může vypadat, že jsem zhrzený, ale nejsem. Komise byla docela dobře obsazená, takže nechápu, kde nastal zlom, že tam skončila taková nevýrazná věc, která vypadá jako ze 70. let. Ta socha dopadla opravdu smutně, což je strašná škoda, protože to byla jedna z nejdražších soutěží.
Co si myslíte o soše Jošta a o slavném orloji?
Socha Jošta podle mě dobrá není. Je raritní a trochu legrační, ale zdá se mi, že není vyhraněná, jenom bizarní. Za mě sochařskou kvalitu nemá a je populární, protože je prostě divná. Ale možná i to je kvalita. Já se na to dívám ze sochařského hlediska, ale jestli ji lidé milují, tak je všechno v pořádku. Pokud jde o orloj, nemám nic proti tomu tvaru, ale vadí mi, že se z něj nikdo nedozví čas a taky že je z kamene, který se chová jako plech. Já kámen vnímám jako plný a krásný ve své tíze, a když z něj někdo udělá obložení, tak mi to nedává smysl.
Co další sochy?
Dobrý příklad, který ale zkazili politici, je socha Maria Kotrby Spravedlnost před Nejvyšším správním soudem, naproti Joštovi. Ta socha sama o sobě je krásná, ale chybou bylo, že vyhrála soutěž o Spravedlnost, protože rozhodně spravedlností není. Neodpovídala zadaným soutěžním podmínkám, v nichž bylo napsáno, že socha má mít atributy spravedlnosti jako zavázané oči, váhy v jedné ruce a meč ve druhé, s čímž se všichni zúčastnění museli vypořádat. Ta socha se mi líbí a určitě tam má být, její téma je ale podle mě úplně jiné. Je o stabilitě, tíze a velké stylizaci mužské postavy.
Banální, kritizují experti sochu Hrachovina pro Mendlovo náměstí v Brně |
Je něco, co vám v Brně chybí? Třeba nějaký Václav na koni?
Možná přesně to. Aby se tu alespoň jednou hrálo s opravdovostí. Chybí mi tady sochy, které v sobě nesou patos, jako Jan Žižka na Žižkově nebo ten svatý Václav, musí ale mít současnou formu. Možná to cítím u zmiňovaného Kotrby. Pak mě ještě napadá hlava Jana Skácela od Jiřího Sobotky na kopci na Špilberku nebo Edison od Tomáše Medka. Ale dost brněnských soch je spíš podivných, třeba i nechtěně.
Jaké je v Brně prostředí mezi sochaři? Zvenčí to vypadá skoro jako nepřátelství.
Samozřejmě, že umělci se nesnášejí. Pokud to nepřekročí nějaké hranice, je to úplně v pořádku. Každý má svoji představu o tom, jak by sochy měly vypadat, a v okamžiku, kdy se střetnou v soutěži, je jasné, že to nějaké zhrzené pocity vzbudí. Umělec přece jen pracuje s emocemi, není to žádný chladný účetní, který během práce asi žádnou emoci spojenou s ní neprožívá.
Jak jste se vlastně dostal k práci s 3D technologiemi? A jak se dají spojit s uměním?
Když mi poprvé představili 3D skener a tiskárnu, pochopil jsem, že je musíme v ateliéru mít, a dospělo to k založení 3D studia na výtvarné fakultě. Já se technologii snažím přirozenou cestou zapojovat i do výuky a dávat ji k dispozici studentům, ale nenásilně, jemnou a nenápadnou formou. Technologie zatím není tak daleko, aby vedla k otevření nového oboru digitálního sochařství, i když k tomu směřujeme. Důležité pro mě je, aby studenti věděli, že něco takového existuje, a aby s tím aspoň částečně uměli pracovat.
Zaujala vás v poslední době práce nějakého vašeho studenta?
Zrovna kašna na Dominikánském náměstí, kterou navrhl a realizoval můj bývalý student Tomáš Pavlacký. Je to přesná ukázka 3D technologií, kdy původní objekt, tedy kužel, zredukoval v jedné ose téměř do plochy a vytvořil iluzi jiného prostoru. To se mu podařilo díky znalosti 3D technologií a jejich dokonalé matematické přesnosti, které by modelováním v hlíně nikdy nedosáhl. Mimochodem Tomáš Pavlacký patřil k nejlepším modelérům, ale cítil, že takových soch už bylo vytvořeno tisíce a že je potřeba se na tvary dívat i jinak.
Na této soše se podílel i váš syn Michael Gabriel. Co říkáte na to, že se vydal podobným směrem?
Je takovým architektem sochařem. Odmalička žil mezi sochami, ale vystudoval architekturu. Většinou děti nechtějí dělat to, co rodiče. Vsadím se, že by dělal skvělé sochy, a pár jich také udělal, v mezičase mi pomáhá na těch mých. Bez jeho pomoci bych třeba své ocelové sochy nebyl schopen udělat, technicky mi je pomáhá realizovat, především v počítačové fázi.
Pohled jako Brno. Vysmívaný Jošt je fenomén a už pět let láká turisty |
Často také tvoříte z odlitých ořechových struktur. Jak jste k tomu přišel?
Nejprve jsem chtěl vytvořit strukturu, která bude vypadat, jako by vyrostla sama, aby se smazal sochařský rukopis. Postupně jsem si ale uvědomoval, že důležitější je, že ořechová struktura vytváří projekční plochu pro divákovu představu o detailech, které struktura překryla. Třeba na soše zvířete si do ní lidé naprojektují chybějící detaily a jsou pak přesvědčení o realitě, kterou vidí, mnohem víc, než kdyby byla socha do detailu propracovaná. Tuto strukturu měly například sochy zvířat vystavené ve venkovní galerii Šilingrák.
Jak jste se k tomuto prostoru dostal?
Vedení města chtělo venkovní galerii, tak jsme hledali zajímavý prostor. Volba padla na Šilingrák, kde jsem měl úvodní tři instalace. Nejdřív smečku sedmi bronzových kočkovitých šelem. Úmyslně to nebyla žádná konkrétní zvířata a každý si mohl představit šelmu, kterou v nich viděl. Myslím, že sochy byly u lidí dost oblíbené, ale u kolegů zas tak moc ne. Pak jsem měl na Šilingráku ještě pět žraloků a devět dravých ptáků. Mezi sochy ve veřejném prostoru v Brně patřil i ocelový Asteroid, který stál asi půl roku na Kobližné.
Kde hledáte a berete inspiraci? Nejste z neustálého přemýšlení o sochách unavený?
Já jsem v procesu přemýšlení o sochách neustále, vůbec to nedokážu odpojit od normálního života. Nápady přicházejí nečekaně a často, spíš mě ruší a rozptyluje okolní svět. Jsem unavený z toho, že mě od tvůrčího procesu pořád někdo zdržuje a musím řešit praktické části života.
7. srpna 2023 |
