"Kde tohleto prodávají?" říkám si, dokud dívka nepřijde blíž a já si neuvědomím, že má svou křehkou dívčí nožku dočista potetovanou obrovským vzorem z jakýchsi propletených černých hrotů.
I když jsem si před lety na jizvě po žlučníkové operaci nechala taky udělat "kérku", o které má tehdy tříletá dcera rezolutně pronesla "není kolibžík, je kolibžice, menuje Bára", nad hrotitou okrasou o rozměru snad půlmetr čtvereční jsem povyskočila metr dvacet. A napadlo mne, jestli snad půvabné děvče neunesli otřískaní zločinci, aby jej poté násilím pokérovali.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Ne ne, obávám se, že děvče při jízdě na tobogánu obecné tetovací módy sklouzlo k extrémní okrase zcela dobrovolně.
Což ale neznamená, že bych pohoršeně zdvíhala obočí: vždyť mám tetování taky, přestože jsem vyrůstala v dobách, kdy pokérovaní chodili jedině kriminálníci a šlapky s ornamenty spíše pouťového charakteru či humoru ve stylu na krku vyšrafované linky a nápisu "Zde odříznout".
Ostatně otroky, vězně nebo zločince označovala společnost hanlivým tetováním napříč historií i zeměpásy, zatímco jindy a jinde se jím jeho majitelé pyšnili, protože upozorňovalo na zásluhy či dovednosti. (Jak obrovská propast mezi oběma pohnutkami leží, se ukázalo třeba za druhé světové války, kdy v koncentrácích násilím tetovali předloktí vězňů, zatímco na levých pažích příslušníků SS býval hrdopyšně zvěčněn runový znak a krevní skupina příslušného nácka.)
Množící se tetovací salony i dnes občas vyťukají do kůže zákazníků nápady praštěné či zhovadilé. Oblíbená fáma například tvrdí, že pokud "asijskými znaky zkrášlený" klient dojede do země, kde jeho exotické nápisy dokážou přečíst, zdejší domorodci se řežou smíchy.
Kůži důvěřivého potetovance prý totiž zdobí i kóany hodné zenového mistra, například "polévka s krabím masem a kukuřicí", případně "králičí maso v omáčce Sa-Ca", opsané z nabídky nejbližšího asijského bistra.
Tradičně ošajslich se mi jeví i jména v srdcích probodených šípem, kde láska mívá často daleko menší trvanlivost než příslušný vryp tetovací jehlou. Což se nevyplatilo nejen Jaromíru Hanzlíkovi v Létu s kovbojem, ale třeba i Johnnymu Deppovi s jeho "Winona forever" vzývající herečku Ryderovou v době, kdy už mířil k Vanesse Paradise. (Ze jména byvší vyvolené však nakonec zmizela alespoň dvě poslední písmenka, takže dnes zní nápis daleko patřičněji ve smyslu "ožungrem na věčné časy".)
Blíží se čas letních plavek, v němž se i letos přesvědčíme, jak móda "tatau" (údajně z původního polynéského nebo haitského výrazu pro značkování či označování) utěšeně vzkvétá. Její fandové ostatně tvrdí, že se v tetuáži skrývá cosi mystického, tajemné energie krouží a proudí obrazci na lidském těle, takže prý není radno zahrávat si se vzory nepromyšlenými.
Kolibřice Bára na mém břiše zatím nejspíš nezlobí a nevinně vibruje nad bývalým orgánem. Ani na ni při té sílící epidemii trvanlivých obrázků na lidských tělech nikdo moc nezírá.
Taky jsem se do kérek neobula ve stylu kompletně vykrytého malíře a skladatele Vladimíra Franze.
A dnes už nejspíš nehrozí, že bych na sebe nechala vyšít veleflek hrotů. Třeba ze mě však mluví jen tichá závist usazujícího se pokérovance, který ztratil odvahu poskytnout plátno vlastního těla k rozměrnějším kusům.
