Manželé z Brna „usvědčili“ Škvoreckého z chyb v jeho vzpomínkách

Jako nadšení čtenáři vstoupili po Listopadu 1989 manželé Přibáňovi z Brna do Společnosti Josefa Škvoreckého. Tak začala jejich editorská práce na vydaných i nevydaných dílech slavného spisovatele. Časem už patřili k blízkým přátelům zesnulého spisovatele.

Literární vědec Michal Přibáň a jeho žena Alena pro česká nakladatelství zpracovali třeba nikdy nevydanou Škvoreckého poezii, filmové scénáře, ale taky detektivky.

Teprve před pěti týdny vyšel v nakladatelství Books and cards zatím poslední díl Škvoreckého spisů, Na shledanou v lepších časech.

"Je to utříděná a komentovaná korespondence Josefa a jeho přítele z mládí, Lubomíra Dorůžky. Jejich přátelství vydrželo velmi dlouho. Škvorecký žil venku a Dorůžka tady. Psali si pod krycími jmény a na krycí adresy. Čteme podpisy různých odesilatelů, ale jsou to pořád oni dva," líčí Michal Přibáň.

Nechával si posílat Evu Pilarovou i nahrávky Semaforu

V knize, kterou s manželkou Alenou Přibáň editoval, se čtenář dozví, jakou hudbu si nechal Škvorecký za normalizace do Kanady posílat. "U Dorůžky si objednával třeba Evu Pilarovou nebo sestry Elefteriadu, ale taky všechno z divadla Semafor. Škvorecký mu zase posílal věci, které vydával v 68 Publishers," popisuje Přibáň.

Škvorecký a Brno

Velmi blízké přátelství pojilo zesnulého Josefa Škvoreckého s manželi Přibáňovými. Oba redakčně připravili k vydání knihu Škvoreckého korespondence, dosud nevydanou poezii a také jeho detektivky.
Pracovali rovněž na filmových scénářích, které Škvorecký napsal v kanadské emigraci a které nebyly nikdy zfilmovány. Manželé Přibáňovi umožnili jejich vydání v Česku.
Předposlední beletristickou práci Škvoreckého, sci-fi novelu Pulchra, vydalo v roce 2002 brněnské nakladatelství Petrov péčí jejího majitele Martina Reinera.

Veškeré úpravy před vydáním řešili Přibáňovi se Škvoreckým emailem. Po roce 2000 pracovní dopisování přerostlo v přátelství.

Brněnští editoři pak Škvoreckého několikrát navštívili v Torontu. "V nadsázce se dá říct, že jsme hráli roli jakýchsi adoptivních vnoučat. Mysleli jsme, že se u Škvoreckých netrhnou dveře. Kdepak, byli poměrně osamělí," vzpomíná Alena na první setkání.

Josef Škvorecký dokázal i v závěru života své přátele úžasně bavit. "Naposledy jsem tam byla v květnu 2010. Tehdy už byl velmi slabý. Ale když bylo komu, vyprávěl u stolu nejrůznější historky jako dřív," dodává Alena.

Podle Přibáně Škvorecký všechny své zajímavější zážitky halil do osobitých historek. "Po čase už sám nevěděl, jak to bylo v reálu. Občas jsme ho tak nechtěně usvědčili z nesrovnalostí v jeho vlastních publikovaných vzpomínkách. Zajímali nás třeba lidé z náchodského okolí v období protektorátu. Mluvil jsem osobně s několika, kteří ho tam pamatují. A pánové z kapely mu odpustili, že se k nim v románech jako Danny Smiřický připsal, i když s nimi nehrál. Zato ženy, které Danny obdivoval, většinou příliš pochopení neměly," usmívá se Přibáň.

Škvorecký po revoluci často jezdil do Prahy a Náchoda. Několikrát navštívil i Brno. "Byla to vždycky událost. Příliš ale nevítal pozornost médií. Proto si do itineráře nechal třeba napsat, že bude tři dny v Polsku na univerzitách, a přitom se někde v Praze schoval s přáteli," vzpomíná Přibáň.

Nakladatele zaujal kvůli básníku Blatnému

Škvoreckého znal dobře i brněnský nakladatel Martin Reiner, majitel zaniklého vydavatelství Petrov a nově Druhé město. V roce 2002 vydal Škvoreckého román Pulchra.

"Zajímal mě proto, že v 68 Publishers vydal také brněnského básníka Ivana Blatného," vzpomněl Reiner, který Škvoreckého na začátku 90. let uvedl v Brně ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici.

"Byl okouzlený situací, která v republice po revoluci nastala," dodal Reiner.