Pokud by se snad český Basquiat, tedy brněnský malíř Karel Ješátko, tvořící léta rovněž pod drogami jako kdysi slavný Američan, jednou podobně proslavil, představovala by jeho díla vynikající investici.
„Dlouho jsem je ale nabízet vůbec nechtěl, říkal jsem si, že je to, jako bych prodával vlastní duši,“ usmívá se tvůrce.
Sám navíc připodobnění ke známějšímu kolegovi rád nemá, ačkoliv si jeho životní příběh s bouřlivými osudy graffiťáka a kultovního malíře Jeana-Michela Basquiata v ničem nezadá.
Na rozdíl od něj ovšem dnes skoro padesátiletý Ješátko přežil magický věk 27 let, ve kterém divocí umělci obvykle umírají a v němž na smrtelnou kombinaci drog zesnul i jeho americký protějšek.
„Několikrát jsem k tomu ale rozhodně neměl daleko. Přežil jsem dokonce i zlatou ránu, tedy smrtelnou dávku drogy, podpořenou navíc celou lahví vodky, když jsem se chtěl zabít,“ vzpomíná.
Po probuzení mu bylo jen strašlivě zle. „Prý mám zdravé a silné srdce, takže jsem se ani tenkrát, ale ani mockrát potom zabít nedokázal,“ bilancuje dnes už pár let od drog čistý tvůrce obrazů odpovídajících jeho tehdejším stavům. „Léky dnes krotím svoji celoživotní úzkost, kvůli níž jsem nejspíš do drog spadl už jako patnáctiletý,“ přemítá malíř.
V New Yorku padl dražební rekord. Kupec dal za Warholovu Marilyn 4,5 miliardy |
Ješátko se narodil do velice spořádané rodiny, čímž se částečně vymyká obvyklé představě o dětech, jež do drog spadly kvůli neutěšeným či rozvráceným poměrům. „Máti je učitelka, otec schopný podnikatel a mého bratra od drog odradil nejspíš i můj příklad,“ shrnuje Ješátko a zároveň vzpomíná na svou pubertální rebelii a tehdejší příklon k anarchismu.
„V těch slavných devadesátkách jsem do Brna jezdil myslím na všechny akce a demonstrace Antify, kdy jsme se pravidelně mlátili se zdejšími nácky,“ vybavuje si divoké střety levice s krajní pravicí.
Radši barvy místo mluvení
Jižní Morava se mu stala osudovou, protože po mnoha letech na nejrůznějších místech republiky si zhruba před čtyřmi lety našel v Beskydech „paní“, jak ji uctivě a s láskou označuje, za kterou se před rokem do Brna přistěhoval. A protože v ten čas už začali přibývat také movití ctitelé jeho obrazů, dokonce mu jeden z nich nabídl i samostatný byt.
„Ale protože nájemné je samozřejmě komerční a jen malování mě neuživí, smotávám ještě každý den v jednom skladu kabely, naštěstí v poměrné samotě, kterou nutně potřebuju,“ dokresluje svůj momentální život, kam kromě jeho přítelkyně bydlící se svými dospívajícími dětmi v jiném bytě patří ještě dva psi z útulku.
A samozřejmě denní tvorba. „Obrazů jsem namaloval už stovky, protože to zkrátka potřebuju, možná i místo mluvení. A hlavně potřebuju barvy, ty jsou pro mě podstatné. Nic předem nevymýšlím, všechno vzniká v procesu malování. I při těch svých častých přesunech jsem stěhoval vždycky jen obrazy, psy a knížky,“ hlásí s úsměvem.
I když drogy bral od patnácti let, stihl vystudovat stavební průmyslovku a občas se živil i patřičnými projekty, případně cateringem, ale také různou prací načerno. „Já jsem totiž kromě drog nikdy moc nepotřeboval, maximálně na kafe a cigára, ale taky na barvy a plátna, na ty určitě, protože když jsem neměl čistá, mockrát jsem přemaloval už hotové obrazy. Tak moc totiž potřebuju tvořit,“ líčí přesvědčivě.
Chlapi si něco pořídí a pak chtějí, abych jim přesvědčil manželku, říká galerista |
Malování do jeho života přišlo právě s drogami, konkrétně s LSD. Tehdy to ještě zvládal, po průmyslovce ho dokonce přijali na filozofickou a pak i stavební fakultu. „Ale nakonec jsem se na to vykašlal a odjel s batohem do Itálie, protože přece jsem dost chytrý, že, tak žádné vzdělání nepotřebuju,“ utahuje si ze sebe malíř a dodává, že fetu vlastně začal propadat až v době, kdy ho ještě zastihla poslední léta povinné vojny, místo níž šel na civilní službu do léčebny dlouhodobě nemocných.
„A to byl masakr, hygiena starých lidí od rána do večera, pořád tam navíc někdo umíral, takže všichni strašlivě pili, a to včetně sestřiček. Když jsem ráno přišel, dali jsme ve třech lidech flašku fernetu, než jsme vůbec vyrazili do práce,“ vzpomíná. Navíc sanitáři kolem něj byli všichni taky na civilce a smažky neboli feťáci jeden vedle druhého.
Matka s dcerou na perníku jako prozření
Takže tehdy mu do života vstoupil pervitin, heroin a pak subutex, který si ovšem aplikoval stejně jako jiné drogy, tedy do žíly. „Můj život nabral na neskutečných obrátkách, když mě po tom pobytu v Itálii deportovali domů jako podezřelou osobu. Stalo se to totiž po 11. září 2001, tenkrát mě ovšem sebrali už v Curychu v jakémsi zakázaném parku plném fízlů,“ vybavuje si Karel Ješátko dobu po arabských útocích na americké mrakodrapy.
„No, a tady jsem se seznámil s matkou malé holčičky, měla ji s vařičem perníku z Prahy a sama samozřejmě taky brala,“ vypráví, jak mu tehdy ani ne ročního dítěte bylo líto, protože o ni neměl zájem ani jeden z rodičů a celé prostředí okolo bylo naprosto patologické.
Žádná fotografie nenahradí obraz, v něm je totiž srdce, říká malíř Brna |
„Tehdy jsem ještě nebyl na heráku, přestal jsem dokonce okamžitě brát i perník, sehnal jsem byt, pracoval ve skladě, kde mě po čase udělali na tři roky vedoucím. A s matkou té malé jsem se oženil, právě abych se mohl postarat o děcko,“ vypráví o době, kdy to s koncem jeho drogové závislosti vypadalo nadějně.
Jenže to dobře nedopadlo. „Soužití s manželkou nebylo možné, vlastně mě setrvale napadala, šla po mně nůžkami, jen jsem se objevil ve dveřích, z drog byla zkrátka už úplně mimo. Pak mě shodila z balkonu ve druhém patře, a když jsem se vrátil ze špitálu, skopla mě ještě ze schodů, takže jsem pochopil, že dál už to nepůjde,“ vypráví, jak byt i vše v něm opustil, zatímco tehdy už osmileté děvče skončilo u prarodičů. „A to bylo snad ještě horší, byli to takoví ti ,velké auto, malý mozeček‘. A mně se po té mé adoptované dceři strašně stýskalo,“ povídá.
Na detox už znovu nechci
Po rozvodu se vrátil k perníku, nejprve jednou za čas. „Ale pak jsem do toho opravdu spadl, takže jsem uznal, že takhle by mě Andulka opravdu vidět neměla,“ líčí tehdejší konec rodičovského pouta k dnes už pětadvacetileté slečně.
To už padal na dno – k subutexu v žíle přibyl těžký alkoholismus, pobyty po squatech, prapodivné práce, ale i „štěstí na ženské“, které se mu střídavě snažily pomoci. „A tak když jsem se přistěhoval do Brna k té své současné, řekl jsem si, že se znám, vím, jaké jsem hovado, takže jsem se dobrovolně přihlásil na detox do černovického špitálu,“ vypráví, jak tehdy kdekomu ze svého okolí vyrazil po letech pití a drog svým rozhodnutím dech.
Strašlivou zkušenost detoxu už si prý nikdy v životě nemíní zopakovat. A navíc si s pomocí přítelkyně dokázal sehnat i psychiatrickou pomoc u lékaře.
„Myslím, že mám prvně v životě i pořádné léky, které zmírnily moje úzkosti a deprese. A snad mi pomůžou také se spaním, protože já nespím, maximálně tak dvě hodiny denně. Právě proto taky musím malovat,“ uzavírá s úsměvem.
