Podéšť, známý také jako Binovský, dokázal udržet zábavnou notu. Jeho hudba nesklouzávala k totalitním pochodům a chorálům, čímž u publika padesátých a šedesátých let dokázal zabodovat.
Doba totiž tehdy přála zejména budovatelským písním, na něž se sice dalo jednoduše pochodovat, ale s uvolněnou zábavou tempo trochu pokulhávalo.
„Důraz na sborové, masové a jinak idealizované písně zanedlouho přinesl i jednu klíčovou otázku. Na co se bude tancovat? Kde si lidé vybijí potřebu pobavit se u hudby? To tancování se skutečně záhy stalo velkým problémem,“ připomíná hudební publicista Pavel Klusák.
Podle něj se sice komunisté přes oficiální struktury společnosti snažili obnovit tradici lidových tanců, ale situaci to nevyřešilo.
„Jen to zapadalo do dobové absurdity. Posluchači s vděčností přijímali každou apolitickou a neangažovanou píseň. A brali ji jako signál, že soukromě-veřejný život, tak kontrolovaný a kolektivisticky vedený, může mít snad i svoje osobní odbočky,“ shrnuje Klusák ve svém seriálu o československé hudbě v dobách komunismu.
Právě takovou výjimku Podéšť představoval. Ostatně k tomu, že se bude věnovat hudbě, směřoval už od mládí. „Po absolvování obecné školy v Dubňanech studoval nejprve na gymnáziu v Kyjově, kde roku 1940 odmaturoval. Už tam zpíval ve sboru, hrál na klavír a kontrabas v amatérských tanečních orchestrech a pokoušel se o první vlastní kompozice,“ popisuje dubňanská knihovnice Slavomila Dohnálková.
Po maturitě se krátce pokoušel o další studia v Hodoníně a na Ústavu moderních řečí v Brně, ale nakonec se probojoval na konzervatoř. „Byl žákem Jaroslava Kvapila, ale studium musel přerušit. Byl totálně nasazen v roce 1942, jen rok po nástupu na konzervatoř, do dolu v Dubňanech. Další rok pak u firmy Baťa ve Zlíně. A v roce 1943 v dolech v Ratíškovicích,“ vyjmenovává Dohnálková.
Od oper k filmu
Absolvovat konzervatoř se mu podařilo až v roce 1948, souběžně studoval i hudební vědu na Masarykově univerzitě pod Janem Rackem a Bohumírem Štědroněm. K tomu pracoval v Československém rozhlase v Brně. Právě tehdy nastal v jeho životě zlom. Přestal hrát podle not druhých, ale naplno propadl vlastním kompozicím.
„Skládal v podstatě zcela živelně a v reflexích skladby pro klavír, také komorního charakteru. Před rokem 1950 měl též zkušenosti se skladatelskou prací na věcech orchestrálních,“ odhaluje Dohnálková.
Podéšť se pustil i do operet, jednou z pěti zveřejněných byla Slepice a kostelník, napsal i dvě opery, z nichž známější jsou Hrátky s čertem. A neopomenul ani scénickou hudbu. Jenže mládí a vrozená netrpělivost ho svedla k hudbě filmové.
„V roce 1952 složil kompletní hudební část k filmu ‚Zítra se bude tančit všude‘. Film měl velký úspěch. Melodie z tohoto a dalších následujících filmů měly jasnou a charakteristickou náladu plnou životního optimismu a energie mládí. Z velkého rozsahu filmové hudby stojí za připomenutí film Florenc 13.30, Advent, Florián, Tři chlapi v chalupě nebo film Objížďka,“ informuje knihovnice.
Ludvík Podéšť, který zemřel už v šestačtyřiceti letech, složil kromě filmové hudby k více než dvacítce filmů také šestnáct orchestrálních skladeb a třináct skladeb vokálních.
„Za zmínku stojí, že jako jeden z velmi mála z takzvaných budovatelských autorů zvládl přechod do pozdější doby. A uspěl i ve skutečné pop music. Singlu se zpěvačkou Editou Štaubertovou a Podéšťovým twistem ‚Babičko, nauč mě charleston‘ se od roku 1962 a v letech následujících prodalo na čtvrt milionu,“ sděluje Klusák.
