Přitom když před sedmatřiceti lety Gabriel Kovács nastoupil do brněnského dopravního podniku, měl chodit do kurzu na řízení trolejbusu.
Jenže ten začínal až na podzim, tak mezitím pracoval jako lodník na přehradě. Později se stal kapitánem a práce se mu tak zalíbila, že u ní zůstal.
„Už mě odsud nikdo nedostal a moře mě nelákalo,“ směje se Kovács, jehož příběhem pokračuje seriál MF DNES Letní pracanti.
Baví ho, že je práce různorodá, a také ho upoutala okolní příroda. „Něco podobného jsem měl na východním Slovensku, odkud pocházím. Obzvlášť ten kaňon tam vzadu mám moc rád,“ ukazuje před sebe zpoza kormidla chvíli poté, co jsme vypluli z přístaviště v Bystrci. „Myslím si, že to u nás nikde jinde není, aby přímo ve městě byla přehrada,“ nachází další pozitivum.
Poté, co ráno oblékne kapitánskou uniformu, jde na loď spolu se dvěma lodníky zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Pak v přístavišti nabere první pasažéry. Během dne absolvuje plavbu přes přehradu, kolem hradu Veveří do Veverské Bítýšky a zpět do bystrcké základny celkem čtyřikrát.
I přes mnohaleté zkušenosti přiznává, že ho Brněnská přehrada ještě může překvapit. Co totiž dokáže plavbu zkomplikovat, je silný vítr. Už několikrát kvůli němu loď nemohla vyplout. „Déšť nevadí, ale když se spojí s větrem a nevidíte na deset metrů, nemůžeme na vodu. Horko je nepříjemné, ale v plavbě nebrání, mockrát jsem na lodi zažil i bouřku,“ vzpomíná.
Hloubka na přehradě není všude stejná, musí tak vědět, kudy plout, a držet se vytyčené trasy. „Navíc má loď samozřejmě sonar, který hlásí vše podstatné. Třeba zrovna tady je hloubka devět metrů,“ ukazuje prstem na displej.
Pokud je méně vody, pomáhají bóje jako orientační značky. Loni plavbu lodí na přehradě omezilo sucho a jedna dokonce uvázla. Letos se však s podobnými problémy kapitáni nepotýkají, stav hladiny je normální.
Během plavby míjíme skupinku malých loděk a paddleboardů. „Tohle je problém. Brněnská přehrada je v tomto specifická, protože je přeplněná právě paddleboardy a lidé nevědí, že by se měli pohybovat stejně jako vodáci na řece. Vždycky po pravé straně, to znamená proti proudu po pravé straně a po proudu taky vpravo. Pak by bylo méně problémů. A pro všechny případy máme houkačku, aby ostatní skutečně pochopili, že se musí vyhnout. Na tak malou přehradu je jich tady hodně,“ líčí, s čím se musí pravidelně potýkat.
V tu chvíli se dosud klidná loď trochu zakymácí. Přistáváme a na zastávce nabíráme další pasažéry. „Každé přistání je jiné. Můžete dělat, co chcete, ale drcnutí občas přijde,“ pousměje se kapitán.
Plujeme asi patnáctikilometrovou rychlostí a s nově přistoupivšími cestujícími je kapitán spokojený. Dali mu totiž předem jasné znamení, že chtějí nastoupit.
„Na každé zastávce je bílý terč, kterým lidé točí a dávají tak nám kapitánům signál, že chtějí nastoupit. Míhající se terč, který odráží světlo, tak vidíme už z dálky. Zní to dost jednoduše, ale cizinec otočí, Češi to často nerespektují,“ apeluje na domácí pasažéry. Když totiž na zastávce nechce nikdo vystoupit ani nastoupit, loď tam vůbec nezajíždí.
V minulosti sloužily lodě jako dopravní spoj
S koncem plavební sezony v říjnu kapitán přístaviště neopouští. Přes zimu sice nevyráží na vodu, u lodí však zůstává. „Musí se opravit a přichystat zase na další sezonu. Každý rok se natírají tři lodě a další tři jsou venku a jen se poopraví. Příští rok se to opět otočí,“ popisuje proces oprav flotily šesti plavidel.
„Pokud vše půjde, jak má, přibude nám příští rok opravená Moskva (loď, kterou zaměstnanci dopravního podniku postavili v roce 1955, na Dallas se přejmenovala v roce 1992, pozn. red.),“ doufá Kovács, který patří k pěti kmenovým kapitánům. Na sezonu pak dopravní podnik přibírá další na výpomoc.
Slavné plavidlo také kormidloval. „Se starými loděmi to bylo jednodušší. U této musíme hlídat baterku, aby vydržela na čtyři kola, přes noc se pak nabíjí. U těch původních jsem z kormidelny viděl vše, tady jsem si musel zvyknout na záběry z kamery na boku lodi,“ porovnává.
Na současné parníky se vejdou dvě stovky cestujících. Starší lodě byly menší, ale zato lehčí, a pobraly až 350 lidí.
Kromě plavidel se však podle kapitána proměnili i pasažéři. „Musíme se s tím smířit. Kdysi se lidé k sobě běžně chovali slušně, dnes už to tak samozřejmé není a občas je na lodi musíme usměrnit,“ posteskne si. Už se mu i stalo, že někteří pasažéři dokonce skočili přes palubu. Na otázku, zda takové výtečníky nabere zpět, se jen usměje. „Za jízdy ne, nastupuje se pouze na zastávkách,“ hlásí striktně.
Dnes převáží hlavně výletníky, dříve však lodní dopravu více využívali i místní. „Kdysi dávno jsem vypozoroval, že z Bítýšky ráno jeli do Brna do práce autobusem a odpoledne se pak zpátky svezli lodí. Při cestě si aspoň mohli vyčistit hlavu. Teď už na to ale lidé asi nemají čas,“ zamýšlí se.
S povoláním kapitána se pojí i úsměvné příhody, třeba že ho už někdo i díky kapitánské čepici pozval na pivo. Loď řídil také při nočních bujarých večírcích, čemuž se už teď raději vyhýbá. „Při noční plavbě je ještě důležitější přehradu znát. I když má loď světlo, kolikrát přesně nevidíme, kam plujeme, a cestující ani netuší, kde přesně jsme,“ podotýká.
