Samo sebou především díky geniální hudbě, do níž nešťastný Leoš Janáček, kterému tehdy zemřela milovaná jednadvacetiletá dcera Olga, napěchoval takovou sílu a opravdovost, že se v nich občas málem nedalo nadechnout. Ale zážitek to byl ohromný.
Navíc jsem toho večera měla dojem, že se v jednom místě propojují dějiny, místa i časové roviny, "jako by se něco stalo s časem" (abych parafrázovala nezapomenutelnou povídku Noční setkání z Bradburyho Marťanské kroniky).
Jako by byl znovu 21. leden 1904, kdy tóny Její pastorkyně zazněly z jeviště vůbec poprvé, a to opravdu kousíček od nás - v tehdejším Divadle na Veveří, odkud nadšení diváci vynesli skladatele na ramenou.
. Na kafiDiář Jany Soukupové |
Nebo jako by byl konec 19. století, kdy Gabriela Preissová své původní drama Její pastorkyňa vsadila do Bystrance, vesničky korutanských Slovinců, mezi nimiž žila nějaký čas se svým prvním manželem (ta neuvěřitelná rakousko-uherská propojenost, kdy její hodonínský manžel zcela přirozeně vlastnil statek v jižním Rakousku!).
A jako bychom díky moravskému nářečí, v němž Janáček operu napsal, byli zároveň v nějaké Brnu blízké dědině, kde "chlapčok" nosí "čepčáček" a "bude bečat, bude domrzat", Laca je napřed "zloch" i "divoň", ale nakonec samozřejmě "duša moja".
Slovy Kralických
Soukromě jsem se já sama nadto ocitla i v údolí, o němž se ve 23. kapitole biblické I. knihy Samuelovy píše slovy Kralických: "Odšed pak David odtud, bydlil v místech bezpečných Engadi."
Engadi je totiž oáza ve skalách na izraelském břehu Mrtvého moře, kde se skrýval nejen král David před Saulem a "třemi tisíci mužů vybraných ze všeho Izraele", ale kam mě zavedl osud v den, kdy si izraelská telefonní služba Bezek (což znamená blesk) usmyslila, že přečísluje všechny předvolby pro volání do cizích zemí. A já jsem se po pár týdnech toulání po Svaté zemi rozhodla, že nutně musím zkontrolovat své tři ratolesti zanechané v České republice.
Informační služba Bezeku mě však po celé odpoledne pouze zdravila "Šalom!" a ujišťovala mě, že jsem v pořadí. To vše 418 metrů pod řádnou mořskou hladinou a ve čtyřiceti stupních vedra - až rozdrnkala mou mateří duši podobně, jako ji musela mít chudina Jenůfa, když jejího chlapčoka objevili sekáči přimrzlého k ledu.
Už se smrákalo, "jenom měsíček bědným lidem zářil a plničko hvězd", a já jsem protelefonovávala zcela marně i druhou kartu. Pak jsem do sebe naklopila záložní flašku becherovky a propadla letargické beznaději.
Můj dobrý spolucestující Achab měl ovšem vysoko proti toku říčky vyhlédnuté místo k přespání, takže nakonec jsem na záda nahodila krosnu a klopýtala za ním po "skalách kamsíků" (I. kniha Samuelova, kapitola 24, verš 2) údolím vzhůru.
Jak víme, biblickému pronásledovateli Saulovi se ve zdejší jeskyni dostalo od Davida životního poučení skrze Saulův uťatý plášť (místo jeho hlavy), mně se však dostalo čehosi podobného skrze bezkonkurenčně nejkrásnější představení Její pastorkyně v celém mém životě.
A zatímco měsíc koupal svoje světlo v Mrtvém moři a zdejší maličcí kamzíci nevěřili vlastním očím, kdo se to v té tmě drápe těsně kolem nich, Achab mi cestou přezpíval celou operu úžasného lašského skladatele od Jenůfčina "Už se večer chýlí a Števo se nevrací!" přes všecky árie poctivého Laca, slabocha Števy i heroické Kostelničky až po Jenůfčino závěrečné "Včil k tobě mne dovedla láska - ta větší, co pánbůh s ní spokojen!"
Když jsme pozítří sestoupili do údolí, pochopitelně jsem se domů dovolala a děti byly b-seder, tedy v pořádku.
Nakonec ani II. kniha Samuelova nekončí marně: "A vzdělav tu David oltář Hospodinu, obětoval oběti zápalné a pokojné. I byl milostiv Hospodin zemi a přestala zhouba v Izraeli." Amen.
