Jednašedesátiletý zpěvák Dan McCafferty v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES prozradil, co fanoušky na čtvrtečním koncertu čeká i proč už nedoufá, že by jejich klipy ovládly hudební televize. A také předvedl, že je vážně rodilý Skot. Několikrát bylo nutné ho požádat, aby trochu zpomalil. "Jo jo, můj přízvuk! Já to chápu, že nestíháte," smál se a bylo znát, že je na podobné prosby kvůli svému akcentu zvyklý.
Na co se můžeme ve čtvrtek těšit, chystáte si pro Brno nějaké překvapení?
Samozřejmě zahrajeme převážně písně, které každý zná a kvůli kterým nás mají lidé rádi, jako třeba Bad Bad Boy, Shanghai'd In Shanghi nebo Turn On Your Receiver. Protože kvůli nim si fanoušci koupili lístek. Ale také zahrajeme asi dvě písně z nového alba The Newz, které naživo asi ještě nikdo neznáte. Budeme hrát nejmíň přes půldruhé hodiny, asi 15 písní. A bude to zábava, to si pište! Jestli chystáme něco zvláštního, ale neřeknu, přece vám tu nevykecám úplně všechno! (smích)
Na turné slavíte čtyřicáté výročí skupiny. Když jste v roce 1968 začínali, tušil jste, že to bude trvat tak dlouho?
|
„Na začátku bych tipoval, že kapela vydrží jen pár let.“ |
Ano, jsem hodně překvapený, že to vydrželo tak dlouho. Když jsme začínali, byli jsme mladí, mysleli jsme, že natočíme pár alb, budeme se chvíli bavit a tím to skončí... Ale pak se vše začalo dít tak nějak navážno. Za těch čtyřicet let se z toho najednou stal náš způsob života, najednou zjišťujeme, že jsme žili a žijeme hlavně hudbou.
A jak byste si tehdy tipl, že vám to hraní vydrží dlouho?
No, tak pár let... Ale my jsme neplánovali, v hudebním průmyslu nemůžete takhle plánovat, prostě se to děje. Jdete s proudem.
"Pro hitparády jsme příliš oškliví"
Myslíte, že jste po 40 letech hraní dosáhli všeho, co jste chtěli?
Víte, člověk málokdy nabude pocitu, že dosáhl všeho, co chtěl. Prostě pořád hrajete a doufáte, že se to, co jste teď složil, lidem bude znovu líbit a zase přijdou na koncert a budou si říkat, že to bylo dobré.
Ačkoli říkáte, že v hudební branži se nedá plánovat, máte nějakou metu, kterou ještě chcete pokořit?
No, nevadilo by mi vrátit se zase zpátky na přední příčky hudebních žebříčků. Ale nevím, jestli se to může podařit. Přiznejme si, my jsme pro televizní hudební stanice moc oškliví. A hádám, že už i krapet staří.
Prosím, oškliví?
No, tak ne natolik krásní. Jak chcete. (smích) Ale mně to až tak nevadí. Mám dobrej život a lidi z koncertů domů chodí šťastní, tak co. Děláme, co můžeme.
Kdybyste měl rekapitulovat, jaký byl váš nejsilnější muzikantský zážitek?
Vydání dobrého alba, pokaždé. Když máte pocit, že lidi pochopili, co děláte, a že je to dobré. Ovládnutí hitparády je fajn, ale to není měřítko. Navíc s každým novým albem máte tu startovací lajnu těžší, čeká se od vás víc, stanete se i terčem výsměchu, musíte se zlepšovat. I proto se snažíme hudebně měnit, abychom byli pokaždé zajímaví.
Na turné představujete nové album The Newz. Člověk by si u kapely slavící výročí pomyslel, že by fanouškům možná stačilo jen nějaké Best of turné. Ostatně na koncertě zahrajete jen dvě nové písně. Proč si tedy albem "přiděláváte práci"?
No, protože takhle ochudit vás ani sebe nechceme. Snažíme se pořád přicházet s něčím novým, máme rádi výzvy. Nechceme plešatět a jet na autopilota. Chceme být zajímaví. A měli jsme, myslím, dobrý nový písničky.
Na přebalu The Newz si celá kapela čte noviny a usmívá se, má to nějaký skrytý význam?
Nemá. Ale vlastně takhle často při čtení novin vypadáme. Je to docela legrační, občas, když si čteme recenze, píšou tam: Jste nejlepší kapela na světě. A vezmeme další noviny a tam stojí, že jsme nejhorší, že jsme na prd. A nejvtipnější na tom je, když třeba jdeme z koncertu a víme, že se fakt nepovedl. A pak jej recenze opěvují. Takže jsme se při tom focení asi automaticky zatvářili jako při těchhle chvílích čtení recenzí. (smích)
Liší se novinka nějak od předchozích alb?
Myslím, že je The Newz hodně různé album, najdete tam rock, funky, heavy, hluk i ticho. Všechny žánry, co máme rádi. Taky s námi nahrávali Lee Agnew a Jimmy Murrison, kteří v původní sestavě nebyli, ta současná banda funguje teprve šest let, takže to logicky zní jinak.
A cítíte se, i po těch častých personálních změnách, stále jako stejná kapela?
Jo, i po letech jsme ti staří dobří Nazareth. Jsou tam změny, jiné přístupy. Ale ten princip, ten náš rokenrol a ta naše chemie zůstává.
Řekl jste, že se vám líbí různé žánry. Co teď posloucháte?
Teď mě nejvíc z mladých kapel uchvátili američtí rockeři Kings of Leon. Pak hodně mladých Skotů, třeba Glas Vegas z Glasgow. Prostě takové ty kytarovky a la Arctic Monkeys.
I mladé kytarové skupiny teď používají hodně elektroniky, samplů. Nelákalo vás to někdy?
No, po mně to nikdo nechtěl. A já do toho sám nepůjdu, jsem asi staromódní. Nebo ať mi to ukážou, v čem by to pomohlo, a uvidíme. Ale stejně je základ starej dobrej rokenrol.
Prosluli jste dobrými coververzemi, chválená je nejen Love Hurts od The Everly Brothers, ale i třeba hit This Flight Tonight, původně od Joni Mitchell. Ale na novém albu není jediná předělávka, proč?
Jednoduše jsme nenašli tak dobrou skladbu, jako byly tyhle dvě. A teď jsme byli docela nadšení svými věcmi - proč hledat jinde?
Váš nejznámější hit Love Hurts má spoustu verzí, jedna je se symfonickým orchestrem, další jste udělali pro seriál Scarlett, dokonce jste natočili i ruskou verzi. Kterou z nich máte nejradši?
Myslím, že nejlepší je stále originál.
A teď myslíte originál od The Everly Brothers, nebo od vaší kapely?
No ten od Nazareth, samozřejmě! (smích) Je to skvělá píseň, má dohromady asi 57 verzí nejen od nás, ale i od Cher, The Who nebo Sinéad O'Connor. Ale ta naše původní předělávka je stejně nejlepší.
|
„Možná to bude znít jako klišé, ale vy Češi jste vážně dobré publikum. Jste veselí lidé, nemáte ten pohled říkající: no tak se nám předveď.“ |
A co je pravdy na tom, že o zahrání téhle písně vás prosil i Axl Rose z Guns N' Roses, když se ženil?
Ano, chtěl to, my bychom tam i zahráli, ale byli jsme zrovna na turné po Evropě. Každopádně na rozdíl od obliby té písně jeho manželství moc dlouho nevydrželo.
Vy a Pete Agnew jste jediní, kdo zbyli z původní sestavy Nazarethu. Už deset let ale s vámi hraje jako bubeník Peteův syn Lee. Je to obtížné, mít takovou zpola rodinnou kapelu?
Ne, vůbec. Oni oba kluci, Lee a Jimmi, nám do žil nahnali novou krev, je to dobrá generační obměna. Mladí vás naučí, co a jak teď dělá mladší generace, to se hodí.
V České republice hrajete docela často, v Brně jste byli naposled před pěti lety. Pamatujete si něco odtud?
Mám Brno moc rád! Byli jsme v dobrém hotelu a místní pivo bylo božské! A možná to bude jako klišé, ale vážně jste dobré publikum. Pro Čechy a Slováky hrajeme moc rádi, jste veselí lidé. Přijdete, abyste se bavili. Když hrajeme v Londýně, Los Angeles, New Yorku, lidi koukají se založenýma rukama a pohledem, který říká: tak na mě tedy zapůsobte. Tady jste vstřícnější.
"Jestli zůstaneme, hledejte mě v hospodě"
Když jste tu byli naposled, překvapil jste hrou na dudy. Zahrajete na ně i teď?
No jasně!
Naposled jste v Brně překvapili nejen posluchače, ale i pořadatele. Lahev nejluxusnějšího koňaku Remy Martin tehdy sháněli po celém Brně. Mají po něm začít koukat i teď?
To ani nevím, že s tím měli potíže. Ale jo, dáme si ho rádi zase, tak shánějte.
Jaké máte v Brně plány? Mají fanoušci šanci vás potkat ve městě?
Druhý den musíme být jinde, já cestovní itinerář neřeším, ale asi nepřespíme. To ví náš manažer. Ale já bych zůstal, a pokud to tak bude, najdete mě v nějaké vaší místní hospodě. A rozhodně všem v Brně chci vzkázat, že jim děkujeme za podporu, vážně ji od vás z České republiky cítíme.
NAZARETH V BRNĚKdy: čtvrtek 23. dubna |
