Jediným Bryksovým zločinem byl fakt, že jako letec RAF bránil svou vlast na západní a nikoli na východní frontě.
Kdy jste na Bryksovo jméno poprvé narazil?
Upozornila mě na něj archivářka Alena Šimánková z Národního archivu v Praze. Pak jsem jeho příběh zpracoval do knihy Příběhů železné opony, později jsem pracoval na hodinovém filmu v režii Jána Nováka. Ale mezitím běžely jiné seriály, na kterých jsem musel pracovat, a vznikaly další knihy, takže nebyl čas. Skoro to vypadalo, že mezitím už o Bryksovi bude všechno známé a nebude o čem psát. Ale nestalo se to, jeho osud je tak neuvěřitelný, že je pořád co objevovat.
Knižní recenzePřečtěte si zde recenzi knihy Na útěku. |
Píšete společně s kolegou Miroslavem Kasáčkem.
Spolupráce začala u knihy Mlynáři od Babic před sedmi lety. On se více věnuje sbírání podkladů, já víc píši. Ale výsledek je společný.
Kde všude jste po Bryksově osudu pátrali?
Vlastně už první archivní materiál, který jsme dostali do ruky, byl úžasný sám o sobě. Byl to vězeňský dotazník. Josef Bryks na otázku, jakých se dožil v životě zklamání, napsal, že přecenil českou duši. Spoustu materiálů jsme získali od příbuzných z pozůstalosti. Je mezi nimi i unikátní deník, který si Bryks vedl cestou do Francie, ten jsme dostali od synovce Karla. Ale objevily se i neuvěřitelné vzpomínky na Bruna Saxe, Bryksova spoluvězně, který si s ním v zajetí vyměnil identitu. Mluvili jsme s pamětníky, přičemž tím nejdůležitějším byl Otakar Černý. Letec, který s Bryksem strávil roky v zajetí, utíkal s ním, spolu se ocitli v komunistickém vězení. Měl však více štěstí, z toho posledního utekl a žil v Anglii. Tam jsem ho také navštívil.
Musí to být síla, mluvit s pilotem RAF. Vidět hrdinu, o kterém člověk jen čte, na vlastní oči…
Rozhovor s Otakarem Černým byl úžasný. Byl velmi racionální a praktický, o všem mluvil věcně a bez emocí. Nic nepřeceňoval. Jen nechápal, proč mne zajímá Bryks – z jeho racionálního pohledu Josef Bryks svůj poslední útěk zpackal, kdežto jemu se povedlo vrátit se za rodinou do Anglie. Takže on byl přece tím vítězem studené války!
Je letec Otakar Černý ještě naživu?
Zemřel před pěti lety.
Čerpali jste i ze vzpomínek Bryksovy manželky, kterou si vzal těsně po válce v Anglii.
Vzpomínky Trudie Bryksové vyšly knižně i v češtině. Ale ne vše se nám podařilo ověřit. V některých případech jsme ale její vzpomínku přesto uvedli s tím, že to nelze ověřit jinde nebo že se různé výpovědi o téže události liší.
Kým vlastně byla paní Bryksová, anglická manželka českého letce?
Neohrožená dáma, která si až do smrti stála za svým. Kvůli tomu to měla v životě hodně těžké. Její osud je stejně zajímavý jako osud jejího manžela. Komunistický režim se snažil její rozdělenou rodinu úplně rozbít. Zadržoval poštu i peníze, které Bryks vydělal v jáchymovském dole a posílal jejich dceři. O jeho smrti se vlastně Trudie Bryksová dozvěděla se zpožděním od známé.
Jak tu životní nespravedlnost vnímala?
Myslím, že pro ni bylo důležité vědomí, že krátký život jejího manžela nebyl zbytečný. Byl zpočátku málo známým hrdinou a ona chtěla, aby se česká veřejnost o jeho hrdinství dozvěděla. Věřím, že umírala s vědomím, že se to podařilo.
Jaký je dnes podle vás Bryksův odkaz?
Josef Bryks byl mimořádně odvážný, nikdy se nevzdával. Proslavil se útěky z nacistických zajateckých táborů. Je ironií osudu, že útěk z toho posledního, komunistického, se mu tak zásadně nepovedl. Vlastně se mu nepodařilo ani předtím, ještě než ho zavřeli do vězení, přejít přes železnou oponu na Západ. Přitom za války to muselo být všechno mnohem obtížnější. Možná v tom hrálo roli jeho zklamání z toho, že nepřáteli jsou tentokrát ti, kteří mluví stejným jazykem jako on. Prostě zklamání, že přecenil českou duši.
Stejný, krutý příběh. Černý ale uteklVlastně je jeho příběh stejně napínavý, jen se šťastným koncem. Otakar Černý, letec a válečný zajatec, prošel se svým přítelem Josefem Bryksem německými lágry, spolu utíkali, skrývali se v Polsku a pomáhali Židům ve Varšavském ghettu. Spolu se v zajetí dožili konce války a byli pak doma oslavováni jako hrdinové. A spolu byli také po únoru 1948 odsouzeni, protože pro nový komunistický režim byli prostě potencionálně nebezpeční. Byli oba příliš odvážní a vědělo se to o nich. A oba měli za manželky Angličanky a navíc dobré kontakty na Západě. Takže skončili ve vězení. A tam se jejich cesty rozdělily. Byl to osudový okamžik: jeden z nich pak kráčel vstříc svobodě v demokratické zemi a druhý pomalé smrti. Stalo se to začátkem roku 1949 v severočeském Jiřetíně, kde oba hrdinové v lágru přemýšleli o útěku. Jenže utekl jen jeden. Bryks si byl totiž až příliš jistý a doplatil na to. „On se chlubil svými útěky, ale to byla špatná doba na chlubení,“ vyprávěl mi později Černý ve svém poklidném anglickém domově. „Věřil někomu, komu se věřit nedalo. Asi jeden obyvatel té světnice ho práskl,“ doplnil. Bylo to v dubnu 1949, když si pro Brykse překvapivě přijeli a odvezli ho do pevného vězení. Na Bory. Byl spoutaný v řetězech s ostatními vězni. „Jako psi,“ vzpomínal později jeden z nich, Antonín Huvar. Takže Otakar Černý jednal rychle. Bylo mu jasné, že příště si přijedou pro něho. Okamžitě naplánoval útěk. Unikl světlíkem ven a vydal se na cestu. Trvala 20 dnů. Utíkal spolu se dvěma dalšími spoluvězni přes sovětskou zónu v Německu a mířil pořád na Západ. Spali v seně, ve stodolách. Na cestu musel každému vystačit bochník chleba. Po dvaceti dnech jsou u hranice západní zóny. Vidí věže a světlomety. Další cestu jim naštěstí poradí pašeráci. Ti přecházejí na druhou stranu příkopem. Zkusí to tedy také tak. Úspěšně. Černý je v Anglii u manželky a tamní Daily Express píše o prvním útěku z komunistického lágru. Někdejší letec, zajatec, hrdina a vězeň. Je hubený, vyčerpaný, ale šťastný. Jeho věrný kamarád Bryks však zůstal na druhé straně železné opony. A za zdmi vězení k tomu. Je to dvojnásobná smůla. Bryks totiž z vězení už nevyjde. Jeho anglická manželka s dcerou zůstanou za kanálem La Manche samy. Těžko si představit větší rozdíl – zatímco Bryks otročí v uranovém dole a pomalu se mu zhoršuje zdraví, Černý žije poklidný rodinný život v anglické Cambridgi. A zatímco Bryks v jáchymovském pekle nakonec v létě 1957 zemře, Černý se dožije pádu komunismu a vrátí se i do své zapomenuté vlasti. Ani to vlastně nečekal. Své děti už rodák z Křenovic na Vyškovsku ani neučil česky – prý proto, že si pád železné opony nedokázal představit. Ale české kořeny neztratil. A navzdory anglickému blahobytu mu ledacos z jeho českého domova evidentně chybělo. Když jsem připravoval scénář k filmu o Josefu Bryksovi, letěl jsem za Otakarem Černým do Anglie. Vezl jsem mu kysané zelí a obyčejný kmínový chleba. Poprosil mne o to před cestou. Bylo to svérázné přání od hrdiny, který byl nepřítelem nacistů a komunistů a který oběma režimům dokázal čelit. A oba režimy také dokázal přežít. Zemřel v Cambridgi v roce 2009, před pěti lety. Luděk Navara |
