U tří malých červených kontejnerů uprostřed zeleného parku by zdálky jen málokdo čekal, že se v jednom z nich vaří výběrová káva a pečou zákusky. Kavárna totiž sídlí přímo v nich.
Obě kamarádky spojovala vášeň k jídlu a pečení. Když se naskytla příležitost propojit zálibu s prací a vytvořit společně kavárnu, nenechaly si ji ujít.
„Máme největší zahrádku v Brně,“ říkají rády s nadsázkou, protože celý park je vlastně jejich zahrádka. Zní to úžasně, ale jak obě přiznávají, nese to s sebou i mnohá úskalí.
Neuměli péct, uvařit kávu, natož našlehat mléko. Přesto stvořili Cukrové nebe |
Třeba neustálý boj s počasím. Když se přižene déšť, lidé se totiž nemají, kromě malého přístřešku, kam schovat. „Přes deštivé dny k nám chodí hlavně maminky a pejskaři, takže se nedá říct, že by tu nebyla ani noha. Musíte ale umět dobře plánovat, aby tady nebylo zbytečně moc lidí na směně, aby nezbývaly zákusky… Když potom prší dlouho a hodně, musíme výjimečně i zavřít,“ líčí svůj boj s přírodními živly.
S provozem hýbou nejen proměnlivost počasí, ale i roční období. „Jaro je nejnáročnější, lidi se najednou probouzí z medvědího spánku a všichni chtějí být venku. Navíc zaškolujeme nové brigádníky. Přes léto se to zklidní a zákazníci chodí spíš až k večeru. Podzim je v parku nádherný, ten tu mám nejraději. V zimě je pak provoz zase slabší, ale i tak máme otevřeno,“ popisuje Grolichová rytmus roku v kavárně a dodává, že na zimní měsíce si musí vydělat přes sezonu.
„Kvůli tomu taky nemůžeme zaměstnat tolik lidí na plný úvazek, protože přes zimu by pro ně nebyla práce,“ vysvětlují kavárnice nástrahy převážně venkovního podniku. „Sezonní kavárna zkrátka není pro každého,“ shodují se. Hodně věcí se jim však za téměř deset let provozu podařilo vychytat. Začátky totiž byly podle jejich slov mnohem náročnější.
Všechno z druhé ruky
Když se v roce 2015 naskytla možnost provozovat piknikovou kavárnu v kontejnerech, vypadalo to jako úžasný nápad. Jen pár měsíců poté, co obě kamarádky vyhrály výběrové řízení, obdržely klíče od kontejnerů a pak přišel střet s realitou.
Chceme, aby se u nás najedli vegan, bezlepkář i běžný člověk, líčí kavárníci |
„Dostaly jsme holé kontejnery a to bylo všechno. Na začátku jsme musely hodně šetřit, takže jsme kupovaly všechno z druhé ruky… kávovar, troubu, jež nám slouží dodnes, nebo třeba mrazák, který pořádně netěsnil,“ vzpomíná Drozdová na spořivé začátky.
Kavárníci a jejich světMinisérie iDNES.cz se věnuje životu a práci brněnských kavárníků, jak je hosté (ne)znají. Dále vyšlo: |
„Trávily jsme tady taky neuvěřitelné množství času, klidně šestnáct nebo sedmnáct hodin denně,“ dodává její kolegyně, která si ze začátku musela nechat půl úvazku ve svém původním zaměstnání, protože nebylo jisté, jestli je kavárna obě uživí.
„Všechno jsme se učily hodně za pochodu, třeba i pracovat s výběrovou kávou. Tehdy po tom ale nebyla taková poptávka jako teď. Dnes jsou zákazníci daleko vzdělanější a už by si jen tak nějakou kávu nedali,“ shodují se kavárnice a přiznávají, že jejich tehdejší zkušenosti by dnes na otevření úspěšné kavárny nestačily. Nemusely se však naučit pracovat jen s kávou, ale i se vzájemnou komunikací, což pro ně byla ještě větší výzva.
Ve dvou se to lépe táhne
V přátelství to může někdy pěkně skřípat. A co teprve když spolu kamarádky začnou podnikat. Tyto dvě role potřebovaly dobře skloubit. „Musely jsme si vyhradit čas na řešení pracovních věcí a ne těch osobních. Někdy jsme šly třeba s kočárky, děti nám do toho povídaly, a my jsme řešily velké věci, to bylo takové úsměvné,“ vzpomíná Grolichová.
Řádové sestry se vrhly na pečení, do jejich kavárny si troufají i nevěřící |
Komunikace je podle nich polovina úspěchu. „Nějakou dobu trvalo, než jsme se naučily rozdělit si práci tak, aby to bylo ‚spravedlivé‘, ale abychom byly schopné si zároveň oddychnout. Ukázalo se, že není nejlepší cesta všechno dělat napůl, ale spíš si rozdělit, kdo má jaké oblasti více na starosti,“ říká Drozdová, která se teď více věnuje administrativní činnosti, zatímco kolegyně například plánování směn nebo komunikaci přes sociální sítě.
Obě kavárnice jsou zároveň maminky, a v jednu chvíli byly dokonce souběžně na rodičovské dovolené. Jak samy říkají, bylo to velmi náročné období. „Náš tým sice nějak fungoval, ale my jsme tady nebyly a bylo to poznat. Poté, co jsme se vrátily, to bylo potřeba trochu srovnat,“ popisují.
S tím jim pomohla i týmová koučka, která s nimi spolupracuje doteď. „Ze začátku nás učila, jak efektivně vést porady, s naším týmem probírala třeba typologii zákazníků, ale i jejich typologii, aby spolu dobře fungovali. Když jsou zavření v kontejneru, je to někdy náročné,“ vysvětluje Grolichová.
V Brně je kaváren tolik, že je všechny navštívit nejde, míní elitní barista |
„Naše pracovní ulička není ani metr. Běžně jsou na směně tři lidi, takže tým musí být sehraný. Je potřeba, aby každý znal svou roli a funkci. Občas říkáme, že v sezoně je to takový festivalový styl,“ vysvětlují kavárnice důležitost týmové spolupráce.
Dnes už je jejich tým daleko větší než na začátku, ze čtyř lidí se rozrostl na dvacet. Na spoustu věcí už proto kavárnice nejsou samy. I tak jim však jedna kontejnerová kavárna stačí. „Nabídky byly a pořád jsou, ale já vím, že je lepší dělat jednu věc pořádně a den má jenom 24 hodin,“ tvrdí Grolichová. Piknik box se ani rozšiřovat nemusí, zahrádku má velkou dost.
