Román Bílá Voda se nerodil lehce. Autorka na něm pracovala dlouhých deset let, a než byla s výsledkem spokojená, dvě předchozí verze zahodila.
S úsměvem říká, že přivést na svět Bílou Vodu bylo obtížnější než přivést na svět dceru. Tučková se na začátku roku totiž stala dvojnásobnou matkou.
„Desetiletá práce, shromažďování materiálu a boj o výsledný tvar, to vše bylo skutečně náročné. Oproti tomu bylo těhotenství i porod dcery Aranky brnkačka,“ směje se spisovatelka.
Brněnská rodačka prorazila především díky své knize Vyhnání Gerty Schnirch, která popisuje osud dívky z česko-německé rodiny, jež absolvovala brněnský pochod smrti.
Následoval román Žítkovské bohyně, kde zachytila příběh rodu léčitelek z Bílých Karpat, které přežily čarodějnické procesy, útlak církví i protektorátními úřady a byly zničeny komunistickým režimem. I ve své nové knize se autorka opět obrací do historie.
Inspirací jí tentokrát byla návštěva místa Bílá Voda, které dalo románu jméno. Je to malá obec, jež leží na hranici s Polskem.
Co čekat na poli literatury? Novinky od Viewegha, Mornštajnové i Nesboa |
„Tamní internační klášter, kde byly drženy během totality řeholnice několika řádů, a hlavně hřbitov, kde je pohřbeno několik stovek z nich, ve mně zanechal nesmírně silný dojem a také pocit, že bych o této zapomenuté kauze našich dějin měla napsat,“ vypráví Tučková.
Kniha popisuje historii místa, kam kdysi mířily zástupy poutníků, kteří si chtěli vyprosit přízeň u zázračné sošky Panny Marie. V klášteře žila i sestra Evarista.
Když v roce 1950 komunisté nařídili odvléct všechny řádové sestry do sběrných klášterů, Evarista dostala na výběr – mohla se vrátit do civilního života, vybrala si však sdílet osud s ostatními sestrami.
Psaní Bílé Vody prožívala nejvíc ze všech knih
Byla proto nasazena na nucené práce a vystavena mučení v komunistickém kriminálu, aby se vzdala své víry. Marně. O desítky let později se na místě objeví Lena Lagnerová, která se chce skrýt před svou minulostí. Zjistí, že démoni z historie Bílé Vody nespí, že Evaristin příběh je mnohem složitější a že je všechno součástí i jejího vlastního osudu.
Podle Tučkové je Bílá Voda její nejprožitější kniha. „Celých deset let jsem nad tématem přemýšlela, hledala příběhy v archivech, četla odborné publikace, jezdila za pamětnicemi a navštěvovala místa, kde se můj příběh odehrává. Byla to náročná práce, během které jsem shromáždila víc materiálu, než se vešlo do knihy,“ popisuje spisovatelka.
Původní dvě verze knihy autorka psala z pohledu řeholnice. Jenže to se ukázalo jako špatná perspektiva. Proto jej ve třetí verzi nechává vyprávět množstvím vypravěčů, kteří nahlížejí na osud Bílé Vody a hlavní hrdinky knihy Evaristy.
Během práce na nové knize zvládla Tučková napsat i divadelní hru Vitka o talentu a vášních brněnské skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové.
Téma Bílé Vody totiž pro ni bylo tak náročné, že si musela občas odpočinout i jinou prací. Tak vznikla třeba i výstava o dějinách moravského Manchesteru pro Moravskou galerii, na níž se podílela publikací Fabrika.
„Loni mi také vyšla kniha Hrdinky ve spolupráci s Renátou Fučíkovou a Lenkou Křížovou. V ní jsou zachycené příběhy významných českých žen, které jsou určené dětem kolem dvanácti let,“ říká Tučková, jež byla už od deseti let vášnivou čtenářkou.
Ve dvanácti si proto začala dopisovat kapitoly knížek, které nechtěla opustit. To, že by se stala spisovatelkou, ji však tehdy nenapadlo. „Až v době, kdy jsem chodila na univerzitu a navštěvovala hodiny tvůrčího psaní, jsem se odvážila poprvé něco poslat do redakcí časopisů,“ vzpomíná.
Dříve měla na psaní celé dny, teď už je to trochu složitější. „Se dvěma dětmi píšu, jen když spí. Rytmus práce se mi změnil, ale samotnou mě překvapilo, že jsem s psaním mohla pokračovat,“ dodává.
Po vydání knihy Bílá Voda si Tučková plánuje na chvíli odpočinout. „Nosit téma nepřetržitě v hlavě je občas k zbláznění. Chci si dát nějaký čas na oddech, než se pustím do další knihy. Tuším, že i práce na ní bude náročná,“ naznačuje tajuplně.
