Kniha totiž představuje nejednoznačný příběh, který vypráví o odsunu a jeho dopadech včetně surovostí tehdejších samozvaných mstitelů, z velké části na těch, kteří se za války ničím neprovinili. Autorka Kateřina Tučková po šestnácti letech od vydání líčí, jak se změnil pohled na poválečný odsun a jeho dopady.
Vyrovnali jsme se už dostatečně s poválečnými hrůzami? Vždyť jen na takzvaném Pochodu smrti z Brna do Pohořelic v květnu 1945 z 20 tisíc vyhnaných Němců přes 1 700 zemřelo.
V reflexi poválečných událostí jsme udělali obrovský pokrok. Když jsem po vydání Gerty začala s knihou vyjíždět na autorská čtení, setkávala jsem se s velmi nepřátelskými reakcemi. Obzvlášť v Sudetech. Nebo přicházely maily, kde mě pisatelé odsuzovali jako zrádkyni a ostudu národa. Od té doby se nálada výrazně proměnila. Černobílá představa, že co Němec, to Hitlerovec, vymizela, lidé jsou schopní rozlišovat. Dnes už se s tak vyhrocenými diskusemi nesetkávám, naopak, zvou mě na besedy třeba i na střední školy, kde Gerta slouží jako materiál pro výuku literatury a dějepisu. A hlavně došlo i k oficiálnímu gestu smíření, které v roce 2015 vykonal brněnský primátor Petr Vokřál společně s biskupem Vojtěchem Cikrlem, kteří se za poválečné běsnění omluvili potomkům německých obyvatel Brna. To gesto potvrdilo, že jsme mnohem dál.
Kdybych nebyla při psaní té knihy tak mladá, respektive krátkozraká vůči možným následkům, možná by byla jiná. Jako starší autorka bych ji psala asi opatrněji.
