„Temné opravdu byly, provádělo se při olejových svítilnách. Průvodci tehdy lidi docela slušně strašili. Nabádali je například, aby moc zhluboka nedýchali, aby se nenalokali pachu z mrtvol nebo aby dávali pozor na krysy. V půli asi hodinové prohlídky dokonce kvůli zvýšení napětí zhasli, to by dnes asi neprošlo,“ líčí Michal Hančák z Muzea města Brna, průvodce a kurátor připravované výstavy k výročí otevření chodeb.
O bujné fantazii prvních průvodců svědčí například legenda o krysím kanále, do kterého měli žalářníci přikovávat nejtěžší zločince a pak je nechávat napospas hladovým krysám. „Ve skutečnosti šlo o odvodňovací koryto zadního příkopu. Kasematy totiž nejsou v podzemí, jak by se někdo mohl domnívat, ale na úrovni terénu,“ vysvětluje Hančák.
Další mýtus se váže k zazdívání nevěrných žen. „V nejstarších průvodcích se psalo o vězních. Až počátkem 20. století se začalo mluvit o ženách, hlavně těch nevěrných a povětrných, které údajně po krk zazdili a na hlavu jim kapala voda, dokud nezešílely. Je to úplný nesmysl, protože Špilberk byl čistě mužskou věznicí,“ odhaluje průvodce.
I když v době otevření už chodby jako vězení nesloužily desítky let, iniciátor první muzejní expozice – ředitel vojenských staveb v Brně major Anton Costa-Rossetti z Rossaneggu – chtěl Špilberk představit především jako proslulý žalář. Nahoru do hradu „civilové“ nesměli, protože tu sídlily dva prapory polních myslivců, takže přemístil celé vězení dolů do kasemat. A tak se zrodily první mýty.
„Nechal u známého brněnského malíře Franze Adolfa Feilhammera namalovat portréty slavných vězňů a ty vystavil v kasematech. Proto si i po sto letech hodně lidí myslelo, že tam byl vězněný například baron Trenck nebo Václav Babinský. Oni tady opravdu byli, ale v různých dobách a rozhodně ne v kasematech,“ upozorňuje Hančák.
Pravá není ani mučírna
Baron Trenck byl ubytovaný na Špilberku ve druhém patře budovy 40 let předtím, než se do kasemat dostavěly cely a začaly sloužit pro těžké kriminálníky. Měl to spíš jako domácí vězení, protože mohl nosit civilní oděv a chodit do města. O tom se pozdějším zločincům ve spodním patře mohlo jenom zdát.
O tom, jak se z kasemat stalo drsné vězení pro vrahy, panuje snad největší mýtus. „Váže se k císaři Josefu II. a mluví o tom, že se na základě osobní zkušenosti rozhodl cely zrušit. Pravdou je, že to byl právě Josef II., kdo v roce 1783 rozhodl, že z původně vojenského objektu udělá civilní věznici, a ve spodním patře nechal zbudovat 29 dřevěných kotců pro vrahy a odsouzence na doživotí. Zrušil je až Josefův nástupce Leopold II.,“ objasňuje Hančák.
„Zatímco v horním patře měly cely prkennou podlahu a topilo se tu, o čemž svědčí i zbytek kachlových kamen, dole měli odsouzenci jen udusanou hlínu, tmu, žádné topení a byli přikovaní řetězem. Není divu, že doživotí tu bylo poměrně krátkou záležitostí.“
Protože chodby byly prakticky prázdné, nechal do nich Rossetti instalovat menší mučírnu s natahovacím žebříkem, palečnicemi, španělskou botou či košem na řetězu. „Proto si lidé mylně myslí, že se ve Špilberku praktikovalo útrpné právo,“ sděluje Hančák. Mučírna je i součástí dnešní prohlídky jako připomínka nejstaršího okruhu.
Rossetti napsal také průvodce po Špilberku, který byl vlastně prvním suvenýrem a lidé si ho mohli koupit. Na začátku 20. století se k němu přidaly i pohlednice. „Ty jsou pro nás jediným vizuálním důkazem, jak před zhruba sto lety chodby vypadaly,“ podotýká historik.
Vstupenka za cenu dvou slepic
O návštěvy byl velký zájem. V kasematech se provádělo nepřetržitě až do první světové války, i když nešlo o nijak levnou záležitost. Dospělý zaplatil 30 krejcarů, což byla cena dvou slepic či poloviční denní plat zednického mistra. Nádeník si za den na vstupenku ani nevydělal. Až pětičlenná skupina měla výhodnější vstup za jednu zlatku.
Vstupenky byly k mání v Běhounské ulici v knihkupectví Karla Winklera a přímo na Špilberku v bytě profouse, tedy správce věznice. Museli se sejít aspoň čtyři zájemci.
Kasematy navštívila i řada celebrit, těmi nejvýznamnějšími byli dva následníci trůnu císaře Františka Josefa I. – Rudolf a František Ferdinand. Expozicí prováděli nejspíš místní vojáci a později i ženy.
„Dozvěděli jsme se to nejen z pohlednic, ale i ze stížností návštěvníků. Ti před první světovou válkou napsali do novin, že pro českou skupinu odmítla německá průvodkyně hovořit česky. Když vznikla první republika, stěžovali si zase Němci, že průvodci odmítají mluvit německy,“ popisuje Hančák.
Prohlídky přerušila až první světová válka, zato za druhé kupodivu pokračovaly, i když na Špilberku sídlil německý wehrmacht. Ten dokonce propojil schodištěm spodní patro s hradem, kde byla instalována výstavka o vězněných italských karbonářích. Němci udělali v chodbách i další stavební úpravy.
„Mluvilo se o tom, že mělo jít o plynové komory a dokonce i sekyrárnu. My si myslíme, že šlo spíš o protiletecké kryty, stavbu ovšem nedokončili,“ informuje Hančák.
Jak se císař (ne)nechal zavřít v kobceVe starém průvodci po Špilberku se mohli lidé dočíst i legendu o tom, jak se císař Josef II. dal zavřít do kobky v kasematech, což ho dovedlo k tomu, že tento způsob trýznění zrušil. „Jak z dějinných událostí vysvítá, navštívil císař Josef několikráte Špilberk. Přijel jednoho dne odpoledne byv provázen plukovníkem hrabětem Františkem Rosenberkem na zapřenou na Špilberk, kde tehdy pevnostním velitelem byl plukovník Herter z Hertlerů. Dav si ukázati průvodní list, rozkázal velitel žalářníku Cyrillu, aby oboum pánům žaláře ukázal. Objemným svazkem klíčů opatřen, žalářník nepromluviv slova kráčel před pány a otvíral rozličné hrozné žaláře. Konečně dospěli do spodních kasemat Josefínského oddílu. Jak se vypravuje, chtěl žalářník první cely minouti, aniž by ji byl otevřel. Ale císař trval na tom, aby byla otevřena, a když se jemu po vůli stalo, strnul hrůzou nad nelidskostí, vida v takové vzduchu a světla prosté díře ukovanou postavu lidskou a předsevzal si proto, dáti se na hodinu v této celi zavříti, aby z vlastní zkušenosti se přesvědčil, jak ubohým zajatým musí býti u srdce. Císař nedal se od svého předsevzetí odvrátiti a dal se zavříti. Když se za hodinu vrátil na světlo Boží, pravil: Já jsem byl poslední z lidí v těchto místnostech. Od nynějška nesmí nikdo z vězněných na Špilberku překročiti tento práh!“ líčí prameny. Ve skutečnosti to byl přitom právě Josef II., kdo v kasematech zavedl trest doživotního přikování po vzoru žaláře ve Schlossberku. I o tom bude vyprávět výstava s názvem 140 let od zpřístupnění kasemat veřejnosti, která bude k vidění od 27. srpna do konce roku. |
