Za ta léta se toho nejen v případě Mezinárodního strojírenského veletrhu, jehož jubilejní 60. letošní ročník začal v pondělí, dost změnilo. Shon před startem ale zůstal stejný.
„Posledním hodinám jsme říkávali bartolomějská noc, to bylo vždy kruté. Nepořádek od vystavovatelů se musel uklidit, podniky z celého Brna byly nachystané s auty, aby věci odvážely pod označením do skladu. Pak to bylo třeba vycídit, ráno muselo být všechno v pořádku. Prostě bartolomějská noc,“ směje se Svoboda.
V té době se všechno vyrábělo na klíč, je to tak?
Ano, říkalo se tomu bouchárna. Expozice se připravovaly pro vystavovatele od A do Z, tehdy neexistovaly montážní prvky jako dnes. Vše se dělalo až na místě, od nařezání dřeva přes nátěry po montáž. Tehdy naši architekti vymysleli heslo „Zlato, perleť, izolačka“. A pak ještě jedno, jak chodili všichni na poslední chvíli: „Nemožné děláme na počkání a zázraky do tří dnů.“
Hrozilo někdy, že by se všechno do startu nestihlo?
Pokaždé to tak vypadalo. (směje se) Ale vážně, my jsme jakožto podnik zahraničního obchodu nebyli takzvanými fondodržiteli. Museli jsme pak kvůli materiálu dlouze vyjednávat s výrobními podniky, které ty fondy měly. Na tu byrokracii opravdu nerad vzpomínám.
A na co ano?
Vlastně nakonec na vše. Já jsem byl totiž vždycky hrozně rád, když byly problémy, abych je mohl řešit.
Karel Svoboda
|
Těch muselo být se stále vzrůstajícím veletrhem dost. Ale jeden specifický, v roce 1968. Pokud se nemýlím, tehdy před 50 lety se „strojírák“ o týden posouval...
A vůbec nebylo jisté, že se sovětskými vojáky v zádech opravdu bude. Nic jsme netušili, a pak přišel 21. srpen. V noci, jak přilétala letadla, volali jsme si s naším fotografem Rudolfem Štursou a nechtěli jsme věřit, že by nás někdo obsadil. Jenže pak ráno v křižovatce u výstaviště regulovčíci už navigovali obrněné vozy. Byl to šok. Po poradě vedení podniku jsme brány výstaviště zavřeli, žádného vojáka jsme nepustili. Volali jsme na ministerstvo a tam nám řekli, že máme v přípravě veletrhu pokračovat. No jo, ale jak? Zavřely se hranice, nemohli přijet lidé ani exponáty. Vrchní velitel té Rudé armády seděl v Tuřanech na letišti a náš tehdejší generální Čebiš, který byl politicky dosazen, říká: „Zavoláme na stranické orgány, aby nás přijal. A ty tam půjdeš a vysvětlíš mu to, aby nám ty hranice otevřeli.“
Proč zrovna vy?
Mluvil jsem rusky dobře. Jeli jsme tam tři – jeden člen městského výboru strany, druhý krajského národního výboru a já. Byla to hrozná situace, ti moji kolegové odmítali mluvit rusky a česky začali dávat generálovi přednášku o masarykovské republice a demokracii. On nic, seděl, díval se do země, jako by nevnímal. A já jsem začal rusky: „Soudruhu generále, je to mezinárodní veletrh, my jsme členy mezinárodní unie veletrhů UFI. Máme povinnosti z členství v mezinárodní úmluvě. Prostě pracovat jako lvi, až všechno bude hotové. My jsme na to připraveni. V zahraničí se tohleto bude s velkou pozorností sledovat, je to vaše věc, abyste pochopili, že vás to může poškodit.“ Zpětně si říkám, že jsem byl tvrdý. A on se začal ptát – kolik je tady zemí, jakých, kolik vystavovatelů, kolik plochy. Pak mi řekl, že o tom bude jednat. Volali jsme ještě na velvyslanectví do Vídně a přesvědčili obchodního atašé, aby šel na sovětské velvyslanectví. Do čtyř dnů byla hranice otevřená.
A samotný veletrh?
Věděli jsme hned, že týden máme skluz minimálně. A pořád byla ve hře varianta, že akce nebude. Sověti měli totiž hrozný strach, že budeme jejich expozici bojkotovat. Na výstavišti tak začalo operovat speciální komando v čele s nějakým majorem, kterému náš generální odmítl jako okupantovi podat ruku. Víte, to tehdy bylo… no, raději nevzpomínat. Všechny ostatní socialistické země nás ale podporovaly. Každopádně to dopadlo tak, že Sověti do pěti dnů vypravili mimořádné letadlo se svojí vlastní četou a celou expozici si dodělali sami. V čele dojel můj velký kamarád Rafael Michailovič Zorin, který si se mnou později dal tajně sraz v hospodě U Stopků na České, mluvili jsme spolu německy a on se ptal: „Karel, řekni mi prosím tě, co na to říkají lidi?“ A tak jsem mu tehdy řekl: „Nikdo s tím nesouhlasí, když to chceš slyšet.“ A on to pochopil.
Mladší člověk si tu beznaděj vůbec nedovede představit…
Byla to hrozná doba. A paradoxně ten „posunutý“ veletrh 1968 je pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. Když přijela vládní delegace – v čele s prezidentem Svobodou, Dubčekem, Černíkem a Smrkovským – to jste neviděla, co se na výstavišti dělo. To semknutí tisícových davů lidí, kteří jim vyjadřovali důvěru, podporovali je, volali, křičeli. To je pro mě opravdu nejsilnější vládní trasa, kterou jsem kdy vedl.
Jenže místo svobody přišla normalizace...
Všichni jsme čekali, co se bude dít dál. Přišly následky, vyvozovaly se důsledky, podle vládnoucích lidí ono „poučení z krizového vývoje“. Následovaly prověrky i na výstavišti a vlastně celé vedení bylo odvoláno. Částečně měl problémy i střední management, ty lidi jsem silně obhajoval, bez nich by podnik nefungoval. Posuzovalo se, jak se chovali při okupaci. Nesouhlasil jsi? Tím pádem nemůžeš dělat tu funkci. I já jsem byl před vyhazovem.
Co vás zachránilo?
Zasáhl ministr Barčák, s nímž jsem se velmi dobře znal. Tehdy prohlásil: „Pokud nebude Svoboda, tak nebude v Brně veletrh. To je člověk, který zakládal veletrh, který ho vyvíjel, víme, že má obrovské kontakty na Východ i na Západ.“ A tak mi do papírů bez mého vědomí napsali, že jsem vstup vojsk pochopil. Ale nic jsem nepochopil, nikdo nic nepochopil. Do čela se drali lidé, kteří ničemu nerozuměli, donášeli, já sám mám doma několik složek anonymů, co mi a na mě došly.
Měly i tak brněnské veletrhy v zahraničí dobrý zvuk?
Byl jsem strašně pyšný, když v roce 1978 v tehdejším západním Německu byly BVV vyhlášeny jako sedmé nejlepší na světě. Pět prvních míst brali Němci, ti jsou stále velmi silní, šestá byla Paříž, pak hned my. A stále jsem pyšný na to, že jsme si na všechno, co jsme tu udělali, vydělali sami. To byla podmínka daná vládou od začátku. Ještě na prvních mezinárodních veletrzích byl podnik rozdělen na dvě části – v Brně ekonomické oddělení a dělníci, v Praze ústřední ředitel a obchodněprovozní úsek. To, že budou všechna oddělení v Brně, bylo vykoupeno právě podmínkou, že pokud budou veletrhy ztrátové, ministerstvo zahraničního obchodu je zruší. Za 14 dní, kdy jsem skoro nespal, jsem zpracoval koncepci na sloučení a využití areálu výstaviště.
Dnes jsou veletrhy majetek města, tehdy také spadaly pod Brno. Jaká byla tenkrát spolupráce?
Skvělá. Primátoři za ně jako členové veletržního výboru velmi bojovali. Podíleli se na připravenosti, podporovali růst hotelů – Internationalu, Continentalu, Voroněže, vznik restaurací a bufetů. V době konání veletrhů město zařizovalo prodloužené provozní doby podniků, od krejčovství po autoopravny.
Když veletrhy v Brně zůstaly, znamená to, že splnily ministerskou podmínku – vydělaly si na sebe?
Rozhodně. A byli jsme se svými devizovými výdělky důležitý podnik. Postupem času jsme se dopracovali k povolení od ministerstva, že část peněz můžeme použít na nákup potřebných věcí nejen pro podnik. Zvolil jsem brněnské zdravotnictví. Víte, já jsem kvůli svému vytížení měl velké zdravotní potíže, za nimiž stojí zejména ty dva roky po roce 1968, kdy jsem vlastně podnik fakticky vedl a zároveň dělal svou práci obchodního náměstka, tehdy jsem spal tak čtyři hodiny denně. Lékaři z Brna mi několikrát doslova zachránili život. A tak jsme mohli pořídit například pro brněnskou gastroenterologii první kolonoskop v Brně na vyšetření tlustého střeva a další přístroje. Měli jsme totiž výborné kontakty na výrobce, kteří u nás vystavovali.
To byla ta největší devíza, ne?
Kontakty jsou neměnný základ veletržní práce a já měl to štěstí, že jsem je měl velmi dobré – jak na české podniky, ředitele zahraničních společností, tak na tehdejší československé politiky.
Jak jste si je získával?
Zejména při velkých zahraničních prezentacích Československa jsem si zjistil vše o každém exponátu, nechtěl jsem, aby pak při vládní trase podávali informace běžní podnikoví informátoři. Musel jsem všechno o všem vědět. A to ocenili jak naši, tak zahraniční představitelé. Takto jsem si získal ministra Barčáka, který mě v roce 1968 podržel na BVV, později premiéra Lubomíra Štrougala, to byli mocní lidé. Zejména Štrougal, když přijel na veletrhy do Brna, chtěl, abych jej doprovázel.
Prožil jste toho za těch 30 let na brněnském výstavišti mnoho, napsal jste o tom dokonce knihu. Je něco, na co se opravdu nesmí zapomenout?
Hlavně poctivá práce celého tehdejšího kolektivu od pracovníků obchodního úseku, architektů, techniků, ekonomů až po dělníky. Všichni měli obrovskou motivaci dokázat, že mezinárodní veletrhy v Brně budou, a tím získávalo i celé město. I ono se stalo pojmem ve světě.
