Právě jméno osmasedmdesátiletého Kanaďana českého původu se totiž objevilo mezi kandidáty, kteří měli šanci stanout v čele katolické církve.
I když konkláve nakonec zvolilo Američana Roberta Francise Prevosta, tedy současného papeže Lva XIV., podle osobních zkušeností mnoha lidí by vůbec nepochybilo, kdyby si vybralo soucitného, charismatického, vtipného a sympatického muže, jehož nedávno zesnulý papež František jmenoval před šesti lety kardinálem.
Na upomínku této události si Michael Czerny nechal natisknout obrázek od své babičky, na němž někdy kolem roku 1930 v duchu lidové podmalby na sklo zvěčnila útěk svaté rodiny do Egypta. Na rubu je napsáno: „Důležité je jedno: abychom – ať už udatní, nebo zbabělí – byli vždycky tam, kde nás chce Pán Bůh mít a v ostatním se spolehli na Něho.“
Právě tohle kardinálovo motto předznamenává nevšední příběh, v němž osudy Czerného a jeho rodiny opsaly takřka všechny veletoče 20. století. A to už kvůli židovsko-německému původu chlapce narozeného roku 1946 a pokřtěného následně v brněnském kostele svatého Jakuba, který se časem dostal do role vysoce postaveného vatikánského činovníka a jednoho z nejbližších spolupracovníků předchozího papeže Františka.
Prapradědeček zakládal Starobrno
Začátek vyprávění je třeba pro zajímavost posunout až do 19. století, kdy si kardinálův předek z maminčiny strany Hermann Hayek spolu s Josefem Mandlem nechali 7. února 1873 u soudu oficiálně zapsat společnou pivovarnickou firmu.
A hned se také pustili do výstavby výrobních prostor a vaření piva na Mendlově náměstí. Ano, je to tak, kardinálův prapradědeček byl zakladatelem a prvním majitelem dnešního pivovaru Starobrno.
Rodině ho však v minulém století vyvlastnila už první republika. „Tak důležitou výrobnu stát zkrátka nutně potřeboval,“ pousmál se kardinál. Nepomohlo ani to, že židovská rodina Hayků už v 19. století konvertovala ke katolicismu.
„Dejte pokoj českému dítěti.“ Kněz Šilinger bojoval proti německému tlaku |
V roce 1938 se jeho maminka Winifred Hayková seznámila s německým architektem Egonem Czernym, jenž si ji přes protesty své rodiny vzal a během následných turbulentních událostí druhé světové války se s ní navzdory značnému nátlaku odmítl rozvést. „To rodičům patrně zachránilo život,“ domnívá se kardinál.
Jeho otec totiž díky sňatku se židovkou nemusel coby „nespolehlivý“ Němec narukovat do válečné mašinerie, kterou by pravděpodobně nepřežil. Winifred sice skončila kvůli snaze uschovat rodinné šperky nejdříve ve vězení v Lipsku a pak na nucených pracích v Hagiboru a terezínském koncentráku, ale na rozdíl od takřka všech dalších členů rodiny nebyla zavražděna v běloruském či polském vyhlazovacím táboře.
Útěk před komunisty do Kanady
Jak prozradil při besedě v kině Art kardinálův mladší bratr Robert, jenž na promítání přiletěl z kanadské Ottawy, v maminčině deníku se dočetl, jak moudře rozhodla, že první dítě nebudou mít manželé hned po svatbě, ale až se zlé roky přeženou. A tak se také stalo. Byť rovněž otec Egon prožil konec války v pracovním táboře v Postoloprtech, nakonec se v Brně oba šťastně shledali a po Michaelovi se jim v květnu 1948 narodil ještě právě Robert.
V Brně se však už dlouho nezdrželi. Nejenže jim tady všechno připomínalo léta s blízkými, kteří se už nikdy nemohli vrátit, ale stupňoval se i útlak zapříčiněný únorovým komunistickým pučem. „Matka se spíše dívala dopředu. Nepamatuji si, že by náš život v Kanadě spojovala s tím dřívějším za války,“ prohlásil Czerny.
 |
Přesto ve filmu i při následné besedě mnohokrát s velkým vděkem zmínil lidi, kteří jim pomohli. Za války to byla rodina v Domašově na Brněnsku, kam po letech už jako kardinál přijel s díky sloužit mši, ale pomoc potřebovala jeho rodina i ve zmíněném roce 1948.
„Když se ohrožení dále stupňovalo, za mé rodiče se postavil jejich spolužák z gymnázia. Sám odešel do Kanady o několik let dříve se ženou a malým synkem. Riziko, jemuž byl jako náš sponzor vystaven, spočívalo v tom, že se musel zaručit, že nás bude v emigraci celý rok podporovat, pokud by můj otec nenašel práci. I přesto nám tato rodina pomohla ke vstupu do země, přijala nás a doprovázela velmi spletitým procesem seznamování s novým městem dříve, než jsme se naučili mluvit novým jazykem a byli schopni vydělat si na živobytí,“ svěřil se Czerny, jenž pak v sedmnácti letech vstoupil do jezuitského řádu.
O deset let později byl vysvěcen na kněze a celoživotně se věnuje práci pro imigranty, chudé a utlačované.
Nástup po zavražděném
Když v listopadu 1989 vtrhlo vojenské komando do jezuitské Středoamerické univerzity v San Salvadoru a kvůli kritice tehdejšího vládního násilí zavraždilo všechny přítomné duchovní, Michael Czerny byl pověřen, aby je spolu s dalšími kolegy nahradil. V dokumentu patří toto líčení k nejdrásavějším, neboť dnešní kardinál vzpomíná, jak ve stole svého předchůdce nalezl vše srovnané tak, jak si to zavražděný kolega připravil den před svou smrtí.
Podobně náročné posty následovaly, když odešel do Afriky, kde se stal zakladatelem a ředitelem African Jesuit AIDS Network, jež bojuje proti pandemii HIV/AIDS. Před listopadovou revolucí se v letech 1987 až 1988 vrátil i do své domoviny, kde se scházel s nejpronásledovanějšími kněžími.
Milovala guláš a pivo. Nepoddajnou sestru před 75 lety popravili nacisté |
„V Brně jsem se několikrát setkal s provinciálem jezuitů Janem Pavlíkem, v Praze často navštěvoval Karla Dománka, který žil velmi skromně v budově, kde po mnoho let pracoval jako vrátný. Navštívil jsem také pátera Františka Líznu ve Velkých Opatovicích a koncelebrovali jsme spolu eucharistii na malém oltáři v domě jeho matky. Poté jsem se znovu vrátil na několik týdnů v dubnu 1989 a navštívil jak otce Pavlíka, tak rovněž slovenského provinciála Andreje Osvalda ve Važci, kde působil jako farář a staral se také o romskou komunitu,“ vypráví kardinál o cestách, při nichž chtěl podle svých slov poznat zemi, kde se narodil.
„Při všech těchto setkáních na mě hluboce zapůsobila odvaha a víra těch, kdo v letech komunismu drželi hořící plamen křesťanské víry a chrám života církve otevřený,“ shrnul své dojmy.
Příběh, který boří stereotypy, vyzdvihuje režisér
Na počátku nového milénia opět působil v několika afrických zemích, to už jako profesor zdejších univerzit, a když nastoupil papež František, pověřil ho starostí o migranty a uprchlíky. Kříž neboli pektorál, který měl kardinál na krku i v brněnském Artu, mu italský umělec Domenico Pellegrino symbolicky vyrobil ze dřeva, z něhož byl postaven člun, na němž se migranti ze severní Afriky snažili přes Středozemní moře dostat na italský ostrov Lampedusa.
Nový dokument
|
„Původ dřeva odráží útěk mé rodiny do bezpečí, když jsem byl maličký, stejně jako moji současnou roli v Sekci pro migranty a uprchlíky,“ prohlásil kardinál.
Czerného příběh pro zmíněný dokument objevil dva a půl roku nazpět Martin Reiner, ředitel brněnského židovského muzea Malý Mehrin.
„Zjistil jsem, že je to brněnský rodák, vysoce postavený vatikánský činovník, kardinál a že má po mamince židovské kořeny. Boří to stereotypy,“ poznamenal Reiner, který dodal, že kardinál se natáčení účastnil „oddaně, zodpovědně a s humorem“.
