Do mikulovské dlažby je vsadil sám jejich tvůrce Gunter Demnig, který je autorem podobných 35 tisíc kamenů zasazených po celé Evropě na památku umučených Židů.
"Jeden kámen patří mé prababičce Anně Piskové rozené Karpelesové, matce Otto Piska, mého dědečka," vysvětluje Lubomír Hlavenka.
"A druhý kámen je věnován mé babičce Hildě Piskové rozené Paschke, která se provdala za Otto Piska a 13. května 1925 porodila dvojčata, což byla moje matka Johana zvaná Hana a můj strýc Pavel," vypráví pamětník.
Dodává, že jeho příbuzné odjely v roce 1941 transportem z Brna do Terezína a na podzim roku 1944 do Osvětimi, kde obě zahynuly.
"O možnosti umístění pamětních kamenů jsem se dozvěděl ze zpravodaje Kachol velavan a neváhal jsem ani minutu. Je to přece moje povinnost. Koho jiného?" prohlašuje rezolutně vnuk a pravnuk vzpomínaných žen. Lituje jen, že nemůže dát osadit dalších 400 Stolpersteinů za všechny mikulovské zavražděné.
"Nikdo po nich většinou nezůstal, jen já mám to štěstí, že moje maminka přežila koncentráky i pochod smrti v zimě 1945 z Osvětimi do Bergen-Belsenu, abych se v roce 1947 narodil," dodává Lubomír Hlavenka.
První zmínka o jménu Pisk v Mikulově je z roku 1648
Tento muž je hrdý nejen na svůj Mikulov, který byl vždy moravským centrem Židů, ale také na původ své rodiny. První záznam o jméně Pisk v úmrtní knize mikulovské židovské obce je totiž už z roku 1648.
"A je zde uvedeno devětapadesátkrát, takže připočteme-li provdané ženy, bude zde asi dvojnásobek mých přímých předků. Byli mezi nimi hauzírníci, rabín, pekaři, obchodníci a nakonec i můj pradědeček a dědeček, majitelé cihelny. Já sám jsem se do Mikulova po 37 letech vrátil a chci tady i dožít," slibuje si jeden z posledních židovských obyvatel usídlených v jihomoravském centru židovské vzdělanosti.
