„V první řadě jsou památkami. A ty jsou od toho, aby nám předaly určitou ‚paměť‘. A pokud se tato paměť uchopí jako celek a poctivě, je možné v ní číst stejně jako v archivních pramenech,“ míní gymnazistka Štěpánka Grunová z Petrovic. Se svými rodiči Bronislavem a Evou Grunovými zmapovala asi 180 kamenných křížů, které vznikaly v lokálních kamenických dílnách v Moravském Krumlově a Nové Vsi u Oslavan v letech 1750 až 1860.
Fotogalerie |
Ty nalezneme v poměrně širokém regionu od Mikulovska až po podhůří Vysočiny, s jádrem výskytu na Moravskokrumlovsku a v Rosicko-oslavanské oblasti. S touto studií také zvítězila v celostátním kole Středoškolské odborné činnosti, obor historie.
Jako prvního z rodiny zaujalo téma Štěpánčina otce, který před pěti lety začal kříže systematicky dokumentovat, a od něj také pochází prvotní hrubé roztřídění. Asi o rok později se k němu přidala dcera. Její doménou se stalo archivní bádání. „Od té doby se naše pověstné ‚křížové výpravy‘ a mnohahodinové diskuse staly běžnou součástí rodinného života,“ popisují.
Šedý, nebo žlutý. Tak se pozná původ kříže
Každý jednotlivý kříž museli navštívit a zdokumentovat. Po třech letech se před Grunovými vynořovaly konkrétní obrysy tvůrců křížů a lidské příběhy, které se za nimi ukrývají.
Základním rozlišovacím kritériem byl materiál. „Novoveský pískovec je hrubší, tvrdý a soudržný, našedivělého zabarvení. Také obsahuje charakteristické rezavě ohraničené tmavé valouny. Krumlovský je podstatně jemnější. Jeho barva bývá tónovaná spíše do žluta až červena a základní vlastností je velká rozpadavost,“ vysvětlují Grunovi.
Jihomoravské kříže
|
Druhým krokem bylo porovnání jejich podoby. „Zajímavým zjištěním byla skutečnost, že v každé dílně v jednom časovém období tvořil pouze jediný člověk. Je nutné si uvědomit, že šlo o sochařsky neškolené kameníky. Jejich snahou nebylo originální umělecké sebevyjádření, ale naplnění zakázky. V některých případech jsou kříže jednoho tvůrce téměř kopiemi,“ podotýkají.
Těžko říci, zda vůbec můžeme kamenné kříže za umění považovat. To ale neznamená, že jsou méněcenné. „Na počátku každého z nich stál kvádr pískovce a touha zanechat potomkům na sebe i na svou hlubokou a – viděno dnešním pohledem – naivní lidovou víru, hmatatelnou připomínku. Konkrétní ruce musely kvádr opracovat a vézt povozem mnohdy desítky kilometrů. Nic si nezadají s megalomanskými zakázkami umělecky dokonalých oltářů v barokních kostelích a možná jsou i svědectvím zbožnosti mnohem upřímnější,“ míní Grunovi.
Zakládání křížů souviselo s vymezením prostoru na cizí a osvojený, proto měly ochrannou funkci na místech, jako jsou křižovatky, hranice, začátky obcí. Že se přesně tam, kde stál dříve kříž, který se rozpadl, postavil nový, bylo dlouho do 19. století samozřejmostí.
Grunovi zjistili, že se cena za kamenný kříž pohybovala v rozmezí 85 až 230 zlatých vídeňské neboli císařské měny. Lidé na něj šetřili mnohdy desítky let.
Zadavatel? Nejčastěji bezdětný vdovec
A kdo vlastně byli fundátoři (zakladatelé) křížů? U vzniku třetiny z nich stál postarší muž. Často vdovec v předtuše brzké smrti. „Společným znakem podstatné části fundátorů je jejich bezdětnost, případně absence mužského dědice. Příčinu mohla představovat i ztráta dítěte či blízkého příbuzného, ale také zřízení nového hřbitova, potřeba vlastní reprezentace a některé z křížů měly funkci pamětní,“ popisuje badatelská rodina. Fundace pocházely i z obcí, farností, cechů, či spojením se dvou a více různých osob, aby postavení kříže finančně zvládly.
Kdo na křížích pracoval
|
Zlatá doba fundátorství z prostředků obce nastala v době napoleonských válek. Purkmistr i rychtář v tomto období rádi nechávali zvěčňovat své zásluhy uvedením jmen na podstavci.
Další výlučnou skupinu představují mlynáři, kteří jediní na podstavec důsledně uváděli své povolání. Dobré majetkové zázemí, ale zároveň konzervativní mentalita a zbožnost je k fundátorství v podstatě předurčovaly.
Kamenné kříže z krumlovské a novoveské dílny chátraly dříve především kvůli lhostejnosti a nedostatku financí. Dnes je ohrožují neodborné opravy. Někdy se totiž objevuje snaha památku vylepšit na „vyšší uměleckou úroveň“. Tím je ale popřen neopakovatelný rukopis místního tvůrce. „Kdyby lidé věděli, že nahrazením ‚původní nevyhovující hlavy‘ navždy zničí jedinou sochařskou realizaci autora, možná by se něco takového nemuselo přihodit,“ uvažují.
Téma kamenných křížů regionu nebudou Grunovi moci asi nikdy pokládat za zcela dokončené. Štěpánka Grunová teď bude v pátrání pokračovat na jednotlivých farách. Obrazovou přílohu chce poskytnout restaurátorům, aby tak existovala reálná šance vrátit původní podobu mnoha v současné době osamoceným podstavcům.
S poznatky seznamuje i veřejnost. „Chceme tak dopomoci k zachování významných a nám nesmírně blízkých děl. Obzvláště v případě několika křížů krumlovské dílny se jedná o závod s časem, přibude-li, či nepřibude-li další torzo.“
Bronislav a Eva Grunovi jsou také nositelé ocenění Rytíři péče o památky, mj. za obnovu petrovické doškové chalupy, jediné na Znojemsku, ze které vybudovali muzeum. O tématu kamenných křížů budou se svou dcerou Štěpánkou také přednášet, a to ve čtvrtek 22. března od 19 hodin ve znojemském Domě umění.
