Zde Šafařík nepřetržitě četl, studoval a psal, zatímco o praktické potřeby rodiny se starala a svého muže v podstatě celý život živila jeho žena. Nejen proto, že spolu neměli děti. Tak si to totiž oba vybrali.
Šafařík se narodil 11. února 1907 v Prostějově, odkud se jako dvouletý odstěhoval do Prahy a pak jako sedmiletý do slovinského Bledu. Ale na začátku první světové války se s matkou vrátil do Líšně u Brna, zatímco otec narukoval.
Jako vynikající student brněnské reálky v Antonínské ulici se kolem roku 1925 seznámil s Annou Rybákovou. „Příběh ,Izuše‘ a ,Anyny‘, jak si říkali, je pozoruhodným úkazem setkání dvou lidských bytostí a zvláště Anniny obětavé lásky,“ vyjádřila to pregnantně autorka práce Ve šlépějích Josefa Šafaříka Jitka Taussiková.
Už kolem roku 1923 začal Šafařík psát, jenže usoudil, že nemá talent. Navíc jeho otec měl v Bratislavě zavedenou instalatérskou firmu a předpokládal, že ji syn převezme. Proto mladý Šafařík vystudoval obor vodních staveb a stal se v roce 1931 inženýrem. Následovaly jediné dva roky, kdy byl oficiálně zaměstnán, a to na Zemském úřadu v Bratislavě. Pak ale zemřel jeho otec, rodinný podnik skončil a Šafařík se oddal studiu a filozofii.
Roku 1937 se s Anynou usadili v Grohově ulici, kde vzniklo prakticky celé jeho dílo. Kromě několika dramat a filozofických esejí také stěžejní, víc než šestisetstránková filozofická práce Cestou k poslednímu.
S Chartou 77 nesouhlasil
Už za války se Šafaříkovi podařilo skrýt před totálním nasazením v Německu tak, že ho v Bratislavě vedli úředně jako Brňana a v Brně naopak. Celou válku tak prožil ve zmíněném bytě.
Šafaříkovy nejznámější práce
|
Napsal tehdy i knihu povídek Průkaz totožnosti a filozofických esejů Sedm listů Melinovi. Dílo zvítězilo v soutěži nakladatelství Družstevní práce a v listopadu 1948 vyšlo. Jenže to už byli u moci bolševici, Rudé právo knihu označilo za „podnikatelskou filozofii“ a půlka nákladu byla stažena z prodeje.
Kniha však i tak dosáhla věhlasu, určující vliv měla například na budoucího dramatika Václava Havla, kterého se Šafaříkem seznámil jeho dědeček Hugo Vavrečka, bývalý velvyslanec a ředitel Baťova koncernu. Po celou éru vlády komunistů jeho dílo kolovalo prakticky pouze v samizdatových a exilových opisech.
Ve své dobrovolné ilegalitě však Šafařík dále studoval a psal. Pomohlo mu, že měl na brigádě v cukrovaru pracovní úraz, díky němuž dostal částečný invalidní důchod. Jinak ho celý život živila manželka Anna, která pracovala v účtárně Státního divadla v Brně a zemřela pět let po svém manželovi.
Šafařík se postupně spřátelil s podobně ilegalitou „postiženými“ tvůrci, zvláště takzvanými Šestatřicátníky, mezi něž patřili Václav Havel, Antonín Přidal, Josef Topol, Věra Linhartová či Pavel Švanda.
Šafaříkovy texty i hry zaznívaly na setkání „podzemních“ přátel v bytech a on se dostal i do hledáčku Státní bezpečnosti. Po uvěznění jeho přátel kolem Charty 77 pak sledování ještě zesílilo. Paradoxní ovšem je, že Šafařík Chartu 77 nejenže nepodepsal, ale ani s ní nesouhlasil. „Umělec má promlouvat svým dílem a politiku přenechat politikům,“ říkal.
