„Ředitelkou jsem se stala po revoluci a měla jsem velkou potřebu věci změnit. Chtěla jsem s žáky vést dialog, protože to se v minulosti nedělo,“ popsala začátek své kariéry na základní škole. Teď jako vedoucí katedry pedagogiky na Masarykově univerzitě v Brně předává své znalosti budoucím učitelům.
Asi si nedokážu představit v praxi, jak kvalitně předat zpětnou vazbu ve třídě se třiceti žáky...
Učitelé často argumentují, že nemají čas a ve třídách, kde je hodně dětí, to prostě nejde. Souhlasím, že čím větší počet žáků, tím je tento přístup samozřejmě náročnější, ale existují určité techniky, které učitel může využít pro rychlou orientaci. Jde o hledání strategií, kdy a jak to používat. Dát v průběhu hodiny žákovi zpětnou vazbu je prostě na místě. Spousta učitelů to dělá, jenom tomu neříkají formativní hodnocení. Jsou školy, kde to funguje vynikajícím způsobem.
Můžete dát příklady technik, které učitelům pomáhají zjistit, jestli žáci látku chápou?
První základní metoda je pozorování. Znám žáky a vím, kdo potřebuje častěji pomoci, sleduji, jak pracují. Samozřejmě se stačí těch dětí zeptat: „Jak tomu rozumíte?“ Ale to vyžaduje důvěru a klima, které umožní, že se nestydím přiznat, že něco nechápu. Takže se používají techniky, které najdeme v knize Dylana Wiliama a Siobhán Leahyové. Jedné z metod se říká semafor. Pomocí červené, zelené a oranžové barvy dítě vyjadřuje, jak látce rozumí. Když si neví rady, tak na stůl položí třeba červenou pastelku.
Nebo se používají takzvané propustky, kdy na konci hodiny děti vypočítají jeden příklad či napíší jednou větou, jak látku pochopily. Dají papírky do krabičky a učitel vidí, s čím odcházejí ze třídy. Nejde o známky, prostě si ověřuje, jak jim to jde. Takových technik je strašně moc. Učitel tak má odrazový můstek pro plánování další hodiny. Ví, co je třeba doplnit, dovysvětlit a komu dát větší podporu.
Důležitou součástí této metody je i sebehodnocení. Umějí se děti hodnotit, navíc objektivně?
Umějí, když to umí učitel. Aby hodnocení nebylo o pocitech, tak vždy musí být opřeno o kvalitu, která je popsaná. Říkáme tomu kritéria hodnocení. Když se prvňák učí psát, musí vědět, že písmenko má mít správný tvar a nesmí padat na řádek. Učitel pak při hodnocení využívá stanovené kritérium, takže řekne: „Dívej, toto písmenko má hezký tvar, tady se ti to povedlo.“ A ne: „Jsi šikovný, jde ti to.“ Chceme hodnotit práci, ne osobnost žáka.
Z našeho výzkumu plyne, že když se takové hodnocení používá od první třídy, už za půl roku žáci začínají samostatně některé výrazy používat. Ve druhé třídě s tím sami umějí pracovat a ve třetí spolupracují na navržení kritérií. Mám příklad z praxe, kdy žákyně ve třetí třídě, když učila své spolužáky, si stoupla před tabuli a napsala pro ně kritéria hodnocení, podle nichž výrobek, který tvořili, budou hodnotit.
Musí to být? Opravdu ke zpětné vazbě nestačí obyčejné známky?
Smyslem hodnocení je žáky rozvíjet a formativní hodnocení je o zpětné vazbě, která žáky posouvá dál. Známky to moc nedělají, z čísel se žák nedozví, co vlastně umí nebo neumí, když dostane za tři. V čem má přidat? Co mu nejde? Pokud to není doplněno konkrétními informacemi a podporou, tak se výkon nezlepší. Nepotřebuje pět malých jedniček z pětiminutovek, on potřebuje kvalitní informace. Známky lze použít, když je čas na zmonitorování, jak si učivo osvojili. V průběhu učení ale ne.
Když čekáme, až látku pochopí všichni, nezpomalí to bez „termínů“ celý proces?
Zkušenost je taková, že se tímto přístupem naopak čas získává. Žáci jsou motivovanější, mají lepší zpětnou vazbu, vědí, na čem mají pracovat, v čem se mají posouvat. Proces učení se nedá přeskakovat. Když učitel nevezme v potaz, že žáci nejsou na určité úrovni, a bude probírat další učivo, tak se to časem projeví. V porozumění vznikne mezera a žákům se nabalí učivo, které nebudou zvládat.
Nezáleží ve finále přece jen nejvíce na učiteli?
Ano. Učitel musí být odborník ve svém oboru, ale musí také umět pozorovat žáky a chápat, v jaké fázi učení se nacházejí a proč se jim třeba nedaří. Je to složitější a roli hraje osobnost učitele, která je nesmírně důležitá.
Formativní hodnocení
|
Proč číselná klasifikace nemotivuje žáky stejně jako formativní hodnocení?
Když děti přijdou do první třídy a všichni dostávají jedničky a smajlíky, co je tím učíme? Závislosti na vnějším ohodnocení, na vnější motivaci. Časem se přestávají učit samy pro sebe, ale proto, že buď chtějí mít hezké výsledky, nebo je potřebují, případně je na ně vyvíjen tlak, aby je měly. Zároveň u některých žáků, kterým se nedaří, vyvolávají známky úzkost nebo naopak apatii. Jen určité procento dětí může špatná známka vést ke snaze a úsilí něco změnit, ale hodně záleží také na rodinném zázemí.
Formativní hodnocení podporuje motivaci, protože je založené na respektujícím vztahu, který ve třídě funguje. Dítě cítí, že vám na něm záleží, že jde o spolupráci. Ale samozřejmě i tenhle přístup záleží na žákovi – těžko se dá rozvíjet, když nechce.
Sama jste dopady zmiňované metody zkoumala. Jaké jsou výsledky vašich prací?
Uvedu příklad diplomové práce, kterou jsem vedla. Studentka zaváděla formativní hodnocení do tříd na druhém stupni základních škol. Obě učitelky, které byly součástí výzkumu, přišly na to, že se jednak k lepšímu změnila motivace žáků, klima ve třídě a vztah učitele s dětmi. Najednou byl založen na hlubším porozumění a na nějaké podpoře a snaze pomoci. Kvůli větší zaangažovanosti se mění kázeň a lepší se i studijní výsledky.
Řada generací si prošla klasickou formou výuky a nijak zvlášť je to nesrazilo. Nebo ano? Opravdu potřebujeme věci měnit?
Musíme si uvědomit, že nemluvíme o něčem novém, na začátku zmiňovaný výzkum je z roku 1998. Západní státy se této metodě intenzivně věnovaly už v 70. a 80. letech, zato my v Česku se do toho teprve dostáváme. Jsou tam jasné výsledky, tohle hodnocení pomáhá žákům, pomáhá zlepšovat výkon, a to nejen dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.
Nejde o novinku, je to zkrátka jenom něco, co je najednou žádanější. Zájem hodně podpořila distanční výuka, protože najednou nebyl prostor pro klasické zkoušení a klasifikaci. Učitelé si kladli otázku, jak a na základě jakých důkazů hodnotit. Vyvstala také potřeba se dítěti více věnovat, více mluvit o jeho aktivitě a úsilí.
Proč jste vy opustila běžnou formu výuky už po revoluci?
Jako začínající učitelka jsem se domnívala, že můj výklad učiva je srozumitelný, jasný, a že by žáci měli mít dobré výsledky. Jenže část dětí stabilně dostávala trojky a čtyřky. Začala jsem si klást otázku proč, co za tím je? A došla jsem k závěru, že jsou asi v nepořádku mé metody a že je asi v nepořádku i číselná zpětná vazba, že to musí vypadat jinak. V té době mi velmi pomáhalo hnutí Přátel angažovaného učení, bylo to v porevoluční době, hodně lidí chtělo školství změnit.
Je formativní hodnocení budoucností českého školství?
Česká školní inspekce a ministerstvo školství má zájem, aby to tak bylo. Nová strategie pro vzdělávání do roku 2030 je o proměně výukového procesu a právě inspekce vytvořila nová kritéria kvality škol. Když se podíváme do oblasti hodnocení, jsou tam požadavky na tento způsob zpěvné vazby. Je v centru pozornosti ředitelů škol a učitelů, organizují se školení. Máme rozmanité třídy dětí a každý učitel chce, aby měly nejlepší výsledky. Zvykneme si, myslím si, že se to stane běžnou součástí učitelské práce.
