„Svým nezapomenutelným způsobem v něm ztvárnila roli Dulciney. Chcete-li spolu s námi uctít její památku, po představení bude od 22 hodin na dvoře divadla prostor pro zapálení svíčky či položení květiny. Tuto neděli pak pro Ivanku chystáme samostatný vzpomínkový večer,“ říká Martin Sládeček, umělecký šéf brněnského divadla.
Ivana Hloužková v pondělí ve věku nedožitých 63 let po krátké těžké nemoci zemřela. Pohřeb se koná v pátek v Mikulově. Divadlu Husa na provázku byla věrná desítky let.
Po zprávě o jejím skonu se objevila obrovská záplava obdivu, lásky a smutku nad odchodem vynikající umělkyně a milého, obětavého člověka. A možná nejlépe vyjádřil její výjimečnost právě Martin Sládeček.
„S Ivanou Hloužkovou vstupoval na jeviště cit pro nadsázku a grotesknost lidské existence, pro divadlo s velkým D. Postavy, jimiž zabydlovala své milované Brno, dýchaly lidskostí a humorem. A právem zdomácněly v srdcích diváků. Její poctivost a nasazení byly strhující, v obojím nasazovala laťku, k níž s obdivem vzhlížely generace kolegů. Byla fenomenálně nesmlouvavá k sobě a velkorysá k druhým. Oddaná divadlu a divákům. Statečná a houževnatá. S hrdou pokorou a pokornou hrdostí svá. Byla srdcem Provázku hlasitě bijícím pro druhé. Vzpomínka na jeho tlukot zůstává a zavazuje všechny, kdo měli to štěstí Ivanu znát,“ oceňuje Sládeček.
Není jediný, kdo Hloužkové vzdává hold. „Smekám před ní. Jejím odkazem. A nikdy jí nepřestanu být zavázán,“ vzkazuje také minulý principál Provázku Vladimír Morávek, který za dobu svého působení oživil její kariéru.
42 zářivých let na Provázku„Ivanka Hloužková přišla do Divadla na provázku ve svých jednadvaceti letech a zůstala jich zde dalších dvaačtyřicet až do své předčasné smrti. Patří mezi nejzajímavější ženské herecké osobnosti českého divadla své generace, o čemž svědčí také dvě prestižní Ceny Alfréda Radoka. Spolu se svými slavnými hereckými kolegy – Bolkem Polívkou, Jiřím Pechou, Miroslavem Donutilem a mnoha dalšími – tvoří zcela svébytný herecký styl Husy. Byla univerzální a múzickou herečkou, skvělou zpěvačkou a brilantně zvládala tragikomické polohy, které hrála s neuvěřitelnou autenticitou. V souboru Provázku po ní zůstane bolestně prázdný prostor, ale v paměti Husy – tedy v paměti naší i diváků – bude neustále živě přítomná.“ Petr Oslzlý, emeritní rektor JAMU a dlouholetý kolega |
Ta ostatně na Provázku začala už v roce 1981, těsně po jejím studiu konzervatoře. Trvala úctyhodné čtyři dekády, ale ještě úctyhodnější byl počet nejrůznějších rolí, do kterých se Hloužková dokázala neuvěřitelně ponořit a kromě vrcholné profesionality jim dát ze sebe vždycky něco navíc.
Ztvárnila jich přes 130 a přitom hostovala i v jiných divadlech. A jejím úžasným výkonům se dostalo četných ocenění. Kromě jiných hlavně dvou Cen Alfréda Radoka, v roce 1995 za nejlepší ženský herecký výkon za roli Maryši a v roce 2012 za roli Miroslava Tichého v inscenaci Tichý Tarzan, obojí v Divadle Husa na provázku. A po přejmenování tohoto prestižního celostátního ocenění na Cenu divadelní kritiky ji získala znovu v roce 2017 za roli Emmi v inscenaci Strach jíst duši v Národním divadle Brno.
Jak ostatně zaznělo v dalším ze vzpomínkových textů, „její všestranný talent a příkladné nasazení se často stalo doslova magnetem a důvodem k opakovaným návratům mimobrněnských režisérů do moravské metropole.“
A nesmírně ji oceňovali i tvůrci domácí včetně jejích kolegů, kterým bez sebemenšího pocitu řevnivosti dokázala pomoci a poradit. Nejdůkladněji samozřejmě svým excelentním herectvím.
„Ono to všechno začalo tak, že jsme mámě kradly šaty a vysoké boty a utíkaly do vinohradů hrát o princezně, takže jsme jí zničily veškerou plesovou garderóbu,“ vzpomínala s úsměvem v roce 2013 sama Hloužková na počátky své vášně pro herectví.
Roztržená dvojčata
Rodačka z vinorodých Valtic trávila dětství v mikulovském dramatickém kroužku, na klavíru i v rytmice a vystupovala ve školních představeních na tamním zámku. I na Provázku hrála prvně už v roce 1978, většina pamětníků si ovšem vzpomene až na její roli z roku 1981, kdy na pozvání režiséra Petera Scherhaufera přesídlila z krátkého divadelního angažmá v Ostravě.
Tenkrát v Brně ztvárnila jednu z drsných opatrovatelek dvou staříků v legendární Poslední leči Bolka Polívky. Hrála ji totiž se svým dvojčetem Hanou, jejichž totožné podoby autor Polívka vtipně využil.
Stejně obsadila obě sestry v Příbězích dlouhého nosu režisérka Eva Tálská, ovšem po roce se Hana, dnes Vaňková, zamilovala a odešla do Slezského divadla v Opavě, kde dodnes hraje. Ivana měla sice pocit, že dvě totožné herečky jsou v jednom divadle příliš, odchod své sestry ovšem obrečela. „Říkala jsem jí:,Oni mě tady bez tebe nenechají.‘ Ale nechali,“ vyprávěla při příležitosti ocenění druhou Cenou Alfréda Radoka.
A vydržela v Huse na provázku, na které byla podle vlastních slov „bytostně závislá“, až do své smrti. „Fungující manželství se taky neopouští,“ tvrdila.
Paradoxně až těsně před svým skonem se stala skutečně celostátně známou díky roli maskérky Dády v televizním seriálu Jana Prušinovského Dobré ráno, Brno! Případné pokračování se už bohužel musí obejít bez ní.
Pohřeb má Ivana Hloužková ve svém milovaném Mikulově, „oáze klidu, kam se uchylovala, když jí bylo hodně zle, ale i dobře“, jak říkala. „Poslední rozloučení se koná v kruhu její milované rodiny a nejbližších přátel,“ konkretizuje Sládeček.
