Nadaný muzikantský samouk se od nejútlejšího dětství učil poslechem a brzy nato, jako školák, i praktickým tréninkem u vrbeckých selských hudců.
Tento přírodní tvor, který přinesl do horňácké hudební tradice osobité cifry i svérázné "mudrosloví", se dočkal ještě za svého života respektu – mimochodem natolik zjevného, že jemu, cikánskému pomocnému dělníkovi, i kantoři a sedláci vykali a říkali Majstre – a po smrti též obdivu a uznání lidových muzikantů, posluchačů i vážených hudebních teoretiků.
Živná půda pro tvůrčího muzikanta
Dodnes na něj s humorem, ale především s úctou vzpomínají pamětníci jeho muziky i ti, kteří se učili hrát vedle něho a od něj, kupříkladu primáš Martin Hrbáč nebo "tercáš", zpěvák a dlouholetý jednatel Kubíkovy muziky, řídící učitel František Okénka.
Jak správně mnohokrát zdůraznil odborník nejpovolanější, tedy Horňák Hrubovrbčan rodem a etnomuzikolog profesí, Dušan Holý, Jožka Kubík byl muzikantem vysloveně tvůrčím. Ačkoliv vnesl do horňácké melodiky mnoho ze své přirozené romské zpěvnosti i z melodických motivů slovenských (od romských "východňárských", které si přinesl z vojančiny, po myjavské, pochycené od cimbálovky Samko Dudíka, jehož velice obdivoval), byl pravověrným Horňákem v každém tónu, který ze svých houslí vydal. Jako dnes mnozí vycházejí z jeho cifry (melodicko-rytmické figury v instrumentálních vyhrávkách) především v tanečním rytmu tzv. sedlácké, tak se on sám učil od dětství poslechem velického prastrýce Joži Kubíka, staré selské hudecké muziky Ňorků z Hrubé Vrbky, ale především od velických hudců, zejména od Martina Miškeříka, s jehož hudeckou muzikou hrál od svých osmnácti let.
Houslista vyreklamován z tábora smrti
Ač naprostý hudební samouk, Jožka Kubík zvládl houslovou hru na velmi solidní úrovni – a stále se učil; primoval od svých patnácti let muziku vrbeckých Lipárů, vlastní kapelu začal budovat v polovině třicátých let a ta si brzy získala takový ohlas, že za války, v březnu 1943, se podařilo její romské členy, byť s potupnou podmínkou kastrace, dodatečně vyčlenit z deportací do nacistických vyhlazovacích táborů. Vliv slovenské a maďarské melodiky inspiroval Jožku Kubíka také k tomu, že jako první na Horňácku do své muziky prosadil a natrvalo začlenil cimbál, bez něhož se už dnešní horňácké muziky takřka neobejdou. Kmenovým cimbalistou Kubíkovy muziky byl jeho švagr Jožka Kýr.
. Z MUDROSLOVÍKubíkovy výroky Já si rád vyhraju, ale ešče radči zahraju! Nehraju pro peníze, ale proto, že to mám rád. Hudba nesmí byt pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. To poznáš, to poznáš! Dyž to neide pretváreně, dycky to dobře dopadne. Ale jak to ide pretváreně, sbohem! To je ta pravá hudba, dyž mráz jezdí po chrbtě a vlasy stávajú. Oni ty zvězdári sa scú dostat k Pánu Bohu. Ale to sa ím nepodarí. Tam je rídký zduch. Ve Velké sú tré umělci: Martin Petrík – umí spravit rádio, televizór a od eletriky šecko, Jan Hrbáč – gajdoš – pospravuje husle a každý nástroj, a starý Žilkara – Slovák. Pěkně múví na pohreboch. |
V poválečném období vedle svého civilního zaměstnání pomocného dělníka, hlídače a topiče (důsledek takzvané povinné zaměstnanosti po roce 1948 až do revoluce v roce 1989 – "volná noha" pro hudebníky byla výsadou několika privilegovaných) hostoval jako primáš v populárním BROLN, ale zejména ochotně předával své dovednosti jako veselý vypravěč i hostitel u sebe doma i jako instruktor tehdejších "souborových" muzik v Hodoníně, na Myjavě, ve Strážnici, ve Veselí nad Moravou, v Bzenci a Moravském Písku.
V současnosti bychom ho označili za vyhledávaného konzultanta – nejen že dobře hrál, ale především dokázal přesně vysvětlit, co od muzikanta očekává, a také mu to zahrát: prim, houslovou i violovou kontru, terc, obligát, ale též basový spodek a cimbálovou linku.
Pouze na sklonku života těžce nesl, že ztratil pohyblivost prstů a že už není schopen dobře zahrát; jako pravý muzikant nechtěl a neuměl stárnout.
Před necelým měsícem, přesně 8. února, tomu bylo právě třicet let, co ve své rodné Hrubé Vrbce zemřel a byl pochován na tamním katolickém hřbitově.
Zapomínaná hvězda? Občas si někdo vzpomene
Ačkoliv úcta ke Kubíkovu muzikantskému odkazu na Horňácku v neztenčené míře přetrvala až do současnosti, prošla Kubíkova výročí téměř nepovšimnuta. Nepočítáme-li tři hudební pořady v Českém rozhlase, několik drobných časopiseckých článků a programový večer s Martinem Hrbáčem a jeho muzikou v rámci uherskohradišťského Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik či letmé připomenutí v programu jubilejních Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou.
Pravda, pramen dochovaných hudebních nahrávek byl důsledně vyčerpán nejprve albem Dalekonosné husle – Muzika Jožky Kubíka (Český rozhlas Brno / Gnosis, 1998) a vzápětí kompaktní edicí Majstr Jožka Kubík v produkci Atonu, malého brněnského vydavatelství specializujícího se na nahrávky horňácké lidové hudby (Aton, edice Královna píseň, 2000).
Rozhlasový výběr pořízený na podnět Jaroslava Juráška Dušanem Holým a Jaromírem Nečasem, kteří oba byli svědky mnoha rozhlasových nahrávek s Kubíkem jako primášem, je postaven na archivu takzvaných trvalek – záznamů na pásech ve fonotéce Českého rozhlasu v Brně, studiových snímků i záznamů veřejných vystoupení, jichž se v případě Muziky Jožky Kubíka dochovalo více než deset hodin čistého času.
Vzácné nahrávky, které se nedočkaly reedice
Aton dva roky poté čerpal z bohatého archivu vypravování Jožky Kubíka a jeho dialogů s Dušanem Holým nebo s muzikantskými kolegy, který postupně vznikal pro knihu Mudrosloví.
I hudební snímky této edice záměrně navazují na malou gramofonovou desku, jež byla tehdy ke knížce připojena – výběr obsahuje mimo jiné unikátní nejstarší zvukový záznam Kubíkovy muziky pořízený na dvoře hrubovrbecké obecné školy v roce 1941, sedmiminutovou studiovou nahrávku s horňáckým mužským sborem z roku 1972 i o dva roky mladší vzácný záznam zpěvu Joženy Kubíka (Synečku z Jalubí) – zpěvákem se totiž Majstr být necítil.
Uvažované reedice dávno rozebrané půvabné knížky Dušana Holého Mudrosloví primáše Jožky Kubíka (vydavatelství Supraphon, Praha 1984), pro niž bylo CD vydané Atonem zamýšleno jako doprovodný zvukový nosič, se bohužel pro nedostatek financí prozatím dosáhnout nepodařilo.
Kromě hudebních a písemných upomínek na Jožku Kubíka existují i filmové záznamy a dokumenty. Nejznámější je film Majstr režiséra Rudolfa Adlera z roku 1974, o čtvrtstoletí mladší a prozatím poslední je dokument Břetislava Rychlíka Odkaz dalekonosných huslí Jožky Kubíka. Také z iniciativy Břeti Rychlíka byla jedna z nově objevených planetek hvězdáři na Kleti v roce 2001 pojmenována Jožka kubík.
Vydavatelé: staly se jimi horňácké obce
Již zmíněná hudební vydavatelství vykonala pro zachování folklorní kultury mnoho dobré práce, ovšem jako podnikatelský záměr se jejich činnost ukázala být velmi rizikovou. Úlohu vydavatelů hudebních nosičů s hudebními profily vlastního regionu na přelomu tisíciletí zčásti převzaly obce, respektive obecní úřady, když jim bylo umožněno podnikat. Díky Velké nad Veličkou se i dvojnásobně jubilující Majstr Jožka Kubík dočkal v roce 2007 důstojného připomenutí.
. První busta RomoviDušan Holý inicioval po Kubíkově smrti vznik první sochy Roma u nás: na kopci vedle větrného mlýna v Kuželově shlíží do krajiny rodných Bílých Karpat busta Jožky Kubíka III. od sochaře Zdeňka Němečka. Kubík tiskne k tělu housle, o kterých tvrdil, že jsou "dalekonosné". Netušil, že jejich ozvěna doletí až do vesmíru, kde září jako hvězdička pojmenovaná po prvním Romovi na světě... Kubík byl lidsky čistou a bezprostřední osobností a jeho dům v cikánské kolonii v Hrubé Vrbce proslul jako místo zastávek nejrůznějších generací umělců a intelektuálů. Jeho výroky o muzice, muzikantech i o životě se staly doslova legendárními. Kubík romsky používal svérázných a nesmírně vtipných zkratek, dětsky naivně komolil odborné výrazy, stejně jako se pokoušel pojmenovat po svém svět kolem sebe a v sobě. Břetislav Rychlík |
