„Cílem je, aby se vědělo, že Hroznová koza je opravdu historická tradice, a ne nějaká vymyšlená zábava, a samozřejmě aby se zvýšilo povědomí o ní,“ zdůvodňuje viceprezidentka Spolku přátel Hroznové kozy Zuzana Boudová.
Podstatu tradice přibližují slova začátku hymny spolku: „Tam, kde mezi vinohrady plyne řeka Dyje, tam Hroznová koza s kozlem a s rodem svým žije. Tam, kde září slunce zlaté v modré nebes báni, tam kozí rod zajišťuje vinné révy zrání.“
Symbol kozy ve spojení s vínem se vyskytuje už ve starém Řecku, ostatně i bůh vína Dionýsos se přeměňoval na kozla.
„To ale s naší Hroznovou kozou nemá opravdu nic společného. Legenda o ní ve spojení s vinohrady v našem regionu se dokládá až v 19. století,“ vysvětluje Boudová.
Lidový zvyk se udržoval na území německy hovořící jižní Moravy a přilehlého rakouského příhraničí, především na Znojemsku a Mikulovsku.
V Rakousku je Hroznová koza patronka úrody
„Podstatou zvyku byla bohatě nazdobená figura kozla či kozy, jíž byla projevovaná úcta v době vinobraní. V průběhu 19. století vznikaly pověsti a materializované podoby Hroznové kozy. Po rozpadu monarchie a druhé světové válce došlo k útlumu těchto tradic,“ vysvětluje historik Martin Markel.
A dodává, že rakouští vinaři dodnes uznávají Hroznovou kozu jako patronku úrody, mají její sošky vystavené ve sklepech, ale zvyky již nepraktikují.
Na Znojemsku začal spolek tradici obnovovat před sedmnácti lety. Zvyky spojené s Hroznovou kozou probíhají minimálně pětkrát za rok. V lednu to je Hotařská koleda v duchu verše „Pro ženušku třeba grošík, pro děti zas cukroví a pro kozu sena košík“, v dubnu pak vynášení Hroznového kozla do vinohradu.
„Kozel se vypouští do vinohradu za svou rodinou – Hroznovou kozou a kůzlaty, protože ti přezimují ve vinohradu, ale kozel u šenkýřky v teple v hospodě,“ vysvětluje Boudová.
V září to je pak zarážení hory. „Kozla vypouštíme do vinohradů, ať koná svou práci. Jde o klasické vztyčování hotařských znamení – tyče s kyticí z posvátných bylin, jako je třezalka a pelyněk, chránící vinohrad před kroupami, které požehná farář. Zakazuje to vstup do vinohradu. Už dozrávají hrozny a smějí sem jen vinař a hotaři,“ popisuje Boudová.
V říjnu po sklizni následuje ručení za Hroznového kozla, který je odnesen z vinohradu do tepla, kde přezimuje a kde – jak se traduje – může ležet na čerstvém seně a žrát dobroty ze stolu. V listopadu je na programu ještě takzvané obdarování, kdy hotaři obdarovávají vinaře.
Vyjma lednové koledy je na akci srdečně zvána i veřejnost, však se taky akcí spolku účastní stovky příznivců vína. Čistě členů spolku je stabilně kolem padesátky. Někdo přijde, někdo odejde – bohužel i na věčnost.
Zakladatelem Spolku přátel Hroznové kozy je znojemský učitel a spisovatel Jiří Svoboda. Vydával i pověsti a při sběru podkladů objevil a sepsal právě i stopy staré kozí tradice. Společně s archeologem Zdeňkem Čižmářem a dalšími se také v roce 2004 vydali do rakouského Eggenburgu, kde jim ředitel tamního muzea předvedl opravdovou lidovou sochu Hroznové kozy, jež je uložena v depozitáři Krahuletz muzea.
Už tak nešlo jen o pověst nebo mýtus, ale existence tradice byla poprvé potvrzena hmatatelným důkazem. Kromě Hroznové kozy se na seznam nemateriálních statků dostaly i pískem vysypávané ornamenty. Tato tradice se udržuje na Kyjovsku.
