Jednou týdně vyjede Miloslav Havlát do Znojma a u tamního mužstva druholigových hokejistů si udělá masírovací den. Vždycky ve čtvrtek se na jeho stole střídají hráči s obvyklými hokejovými bolístkami – jeden potřebuje „projet“ záda, druhý víc stehna, třetí zase krk.
„Lýtka už v sezoně tolik ne, ta je nejvíc bolí v létě od běhání. Za den se mi jich prostřídá tak sedm, nechodí všichni. Mladí skoro vůbec, víc starší,“ pustí se do vyprávění vitální sedmdesátník.
Přestože jeho „hokejové“ příjmení svádí k dojmu, že se mezi mantinely musel pohybovat odjakživa, skutečnost je jiná – daleko rozmanitější.
Jak to tedy bylo?
Hrával jsem fotbal, byl jsem brankář a končil jsem v béčku Liberce, tehdy to byla divize. Zavolal mi táta, který v té době trénoval v Brně hokejisty Ytongu: Jsi Brňák, co se budeš motat na severu, pojď domů. Udělal jsem si masérský kurz a nastoupil jsem do Ytongu.
Využijete šikovné brankářské ruce ve své profesi?
(rozesměje se) Hlavně mě to baví, jsem mezi mladýma klukama, pomaleji stárnu. I když jsem už taky starý kafáblík, letos mi bude třiasedmdesát.
Příběhy nových Orlů: střelec se přihlásil sám, kapitána vytáhli z penze |
Proč jste se vlastně dal na fotbal? Celá vaše rodina je známá jako hokejová.
Protože jsem v hokeji chtěl lézt do brány. Což o to, táta mě na hokej vodil jako kluka, to bylo jasné. V té době ale pro brankáře nebyly masky a jemu se nelíbilo, že bych měl chytat. To bys měl furt rozmašírovaný obličej, říkal mi. Začal jsem tedy závodně plavat a dal jsem se na fotbal. Docela mi šel, jenomže jsem byl takový prevít, životospráva mě moc nebavila.
Díky otcově pobídce masírujete hlavně hokejisty?
Teď už jsem v důchodu. Dřív jsem měl i tenisovou klientelu, chodily ke mně Jana Novotná s Bárou Krejčíkovou. Zrovna jsem byl před pár lety na tenise, když mi zavolal Peťa Hrachovina ze Znojma, jestli nechci dělat tam. Souhlasil jsem a už Orly masíruju třetí rok. Jeden den v týdnu tohle, při zápasech otvírám střídačku.
Fungujete i jako vrba, do které se sportovci během masírování vypovídají?
To je jasné. Mluvím s nimi, někdy je jen vyslechnu a hlavně to nepouštím nikam dál. Kolikrát člověk žasne, co to je za příběhy.
Martin Havlát střílí gól do sítě libereckého brankáře Milana Hniličky.
Jsou individuální sportovci jiní než ti z kolektivních sportů?
Jelikož jsem hrával fotbal a byl jsem pořád v kolektivu, můžu potvrdit, že to jsou dvě úplně jiné skupiny lidí. U tenisu vidíte odmalička, že jsou nastavení hlavně sami na sebe, to nemyslím ve zlém, ale tak to je. Parta je parta. Ale zase pozor, taková Jana Novotná, to byla milionová holka. Ta něco dokázala, ale přišla a říká: Ahoj, budeme si tykat.
Ano, byla přátelská a otevřená.
Jednou jsem se osmělil a začal jsem opatrně: Jani, můžu se na něco zeptat? Hned věděla, o co jde. Jak jsem to ve finále Wimbledonu tehdy pohnojila se Steffi Grafovou, že? (usmívá se) Tehdy to zajímalo každého, Jana tam prohrála prakticky vyhraný zápas, úplně odpadla. Řekla mi, že sama neví, jak se to stalo.
Trnete i vy při hokeji, který za Znojmo hraje váš syn Robert, jako kdysi trnul váš otec, když vás viděl lézt do branky?
Trnu a vím, že s tím nic nenadělám. (úsměv) Hokej je tvrdý sport, můj mladý to taky nedávno na vlastní kůži pocítil, když dostal při zápase ve Zlíně bruslí do obličeje. Mám o něho větší strach, přiznávám. Už má operovaná obě kolena, to ho v kariéře hodně zabrzdilo. A co teprve brácha Martin, ten měl operovaná obě ramena, třísla i kotníky.
Štěstí v neštěstí měl během dnešního zápasu mezi Zlínem a Znojmem hráč Robert Havlát, když byl zasažen bruslí do obličeje.
Každý si asi hned vybaví to, co se stalo o víkendu ve Velké Británii. V tomto případě to má ale šťastný konec a vše by snad mělo spravit "pár" stehů. 🙏 https://t.co/Qq54qM0WZg
Aspoň máte možnost se o syna hned postarat, když na ledě narazí.
Při mé práci se těžko můžu dívat na to, jestli se zranil můj kluk, nebo někdo jiný. Beru hráče všechny stejně, jenom o syna mám větší obavy, to je logické. Jsem starší rodič, věkový rozdíl mezi námi je velký. V tom jsem se opičil po tátovi, ten měl bráchu Martina v padesáti. Tak já jsem si kluka udělal v šestačtyřiceti. Na stará kolena, ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl vymyslet. Všechno jsem si s ním parádně užil.
To hlavně kvůli němu masírujete ve Znojmě?
Není to zcela tak. Měl jsem džob na tenisových kurtech, když mi ze Znojma zavolal manažer Petr Hrachovina. Dědku, co děláš, ptal se. Masíruješ? A nechceš být u nás? Odpověděl jsem mu, že i jo, a rád. (úsměv) Přijel jsem tam a jsem tam už třetím rokem. V první sezoně jsem byl u postupu do první ligy, rok nato u sestupu. To bylo loni takové smutné. Dodnes nechápu, že jsme mohli sestoupit... Letos jsme druhou ligu začali dobře, vypadá to výborně.
Kdo ze znojemského mužstva si na vaše masáže nejvíc potrpí?
Mikuláš Bícha, náš Robin, gólman Tobík Synek, taky Marek Brada, občas Petr Beránek. Kluci nemají tolik času na masáže zůstávat, loni jich u mě bylo podstatně víc. Ve druhé lize mají někteří z nich zaměstnání, po tréninku se rychle sbalí a spěchají za povinnostmi. Že by na masáž i šli, ale musí do práce.
